• Karel Havlíček Borovský

    Styl:
    Mluvené slovo
    Hraje v rádiích:
    Sdílejte vašeho oblíbeného interpreta:

Biografie

Život

V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině. V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Havlíčkově Brodě na gymnáziu (tehdy Německý Brod, dnes je zde muzeum se stálou expozicí věnovanou jeho životu). V roce 1838 gymnázium dokončil. Od roku 1838 studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly - kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve.
Pamětní deska na rodném domě v Borové

Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin - Obrazy z Rus.

Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1845 se proslavil brilantní kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. Vůči uznávanému spisovateli a dramatikovi si Havlíček nebral servítky. Josef Kajetán Tyl tím dostal řádný zásah do sebevědomí. Havlíčkova kritika měla úspěch, Tyl se bránil, ale o to větší si nakonec uřízl ostudu.

V revolučním kvasu roku 1848 odešel z Pražských novin, a založil vlastní – Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly prvním deníkem v Českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.

Podílel se na organizaci Všeslovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.

Roku 1848 po potlačení revoluce byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Během té doby byl však zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni však působil více jako novinář než jako poslanec.

Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě, a tak v červnu 1849 byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo jejich další vydávání. Havlíček však pokračoval v kritice a v lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Havlíček byl vykázán z Prahy a po delším hledání se i s rodinou usadil v Kutné hoře. V jiných místech totiž odmítali jeho texty tisknout. Havlíček v Kutné hoře založil časopis Slovan, který vycházel 2x týdně. Redaktor byl však neustále sledován několika osobami a podrobován domovním prohlídkám. Několik čísel Slovana bylo zkonfiskováno, Havlíček čelil mnoha obviněním a udáním. Běžně s ním bylo vedeno hned několik soudních sporů najednou, což Havlíček ve Slovanu s osobitým humorem komentoval. Nakonec soustavný tlak nevydržel. I přesto, že dostal několik finančních nabídek k loajalitě, se jej však státní moci koupit nepodařilo. V létě 1851 bylo vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání jakýchkoli tiskovin. Havlíček chtěl úředníky připravit o to, aby sami Slovana zlikvidovali a v srpnu jeho vydávání zastavil. Rozhodl se žurnalistickou práci přerušit a věnovat se rodině. Plánoval založit hospodářství. Na radu Františka Palackého vydal knižně soubor svých článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej Kutnohorských epištol byl policií zakázán, ale přesto se prodaly všechny výtisky. V Kutné Hoře pak policie zabavila v tiskárně dalších 3000 dotištěných výtisků. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby a znalosti zákonů osvobodil. Havlíček vydržel státní tlak nejdéle a zastavením Slovana přestaly existovat poslední české noviny.

Vyhnanství v Brixenu

Z Kutné hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí Německého Brodu. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr František. O tom, že mu dá rakouská moc pokoj, však spíše pochyboval a byl prý dokonce před chystaným zákrokem varován. Tomu, že se úřady uchýlí k nezákonnému zásahu, ale pravděpodobně nevěřil. Na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Franzi Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečný trest a zvolil odlehlý alpský Brixen. O Havlíčkově deportaci bylo rozhodnuto bez jakéhokoli soudního řízení. Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. Jednou se dokonce splašily koně a Havlíček byl jediný, kdo se je odvážil zastavit. V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Elephant, kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848 a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům. V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdenkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství. Hmotnou nouzí v té době Havlíček ani jeho rodina netrpěla, jelikož Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v pravidelných měsíčních splátkách 500 zlatých ročně (pro představu vyšší úředník tehdy dostával 500 – 700 zlatých, učitel 130 a dělník 100 – 200 zlatých). Na živobytí to však evidentně nedostačovalo, protože Havlíček musel citelně sáhnout do rodinných úspor. I přesto, že se dnes jeho pobyt vykládá všelijak, byl Havlíček ve vyhnanství, odtržen od vlasti i od přátel. V zapadlém městečku byl nešťastný. Rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo jim nosili z hostince U Slona. Jinak však byl Havlíček pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. Velmi ho také trápilo to, že musí žít mimo svůj domov a má jen omezené kontakty s přáteli v Čechách. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Havlíček tak doufal, že jej spíše za rodinou do Čech pustí. Úředníci však byli neoblomní. Až poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po těměř čtyřech letech vyhnanství propuštěn zpět do Čech. Do Prahy přijel 15. 5. 1855. Cestou se se dozvěděl smutnou zprávu, že jeho manželka Julie před měsícem, 16. 4. 1855, zemřela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka. Havlíček, který se z Brixenu vrátil s téměř bílými vlasy, po zprávě o úmrtí jeho ženy prý utekl do polí a křičel: "To je to konec!". Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a dceru nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.

Nemoc a smrt

Havlíček měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc. V roce 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. 6. 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. 7. 1856 byl v horečkách kočárem převezen do Prahy. Cestou blouznil a s velkou silou sebou vyčerpávajícím způsobem zmítal. Švagr František Jaroš jej nechal vykopnout okno kočáru a až poté se Havlíček zklidnil. O pět dní později zemřel v Jarošově bytě ve věku nedožitých 35 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho milovaná žena Julie. Před smrtí prý v agónii pohyboval rukou jakoby horečně něco psal a obracel listy. Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojtěcha Náprstka a pořadatelství se ujal Josef Němec, manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Němec byl po pohřbu následně za svou aktivitu odsouzen k osmi dnům vězení. Na pohřbu Božena Němcová údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví.

Havlíček, kterého se rakousko-uherská moc obávala natolik, že jej nezákonně deportovala za hranice, byl nesporně obětí svých odvážných politických názorů. Izolace od přátel a své vlasti v Brixenu jej značně psychicky poznamenala. Nicméně fakt, že za dobu strávenou Brixenu pobíral Havlíček plat vyššího úřednického zaměstnance (aby se jej vláda zbavila) a obýval druhý nejdražší dům v Brixenu nebo to, že nemoc na kterou zemřel, mu nezpůsobila údajná "izolace", ale "jen" obyčejné nachlazení, se mnohdy neuvádí.

Před jeho smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Paradoxně již za několik let se stal národním mučedníkem a jeho osoba byla uctívána. Vznikl tak kult, jakého jsme v drobných obměnách byli svědky i ve 20. století. Demýtizaci Havlíčkova mučednického kultu provádí na základě studia dříve neznámých archivních materiálů ve své práci C.k. disident Karel Havlíček (1986 Toronto, 1991 (rozš. verze) Praha) literární historik Jiří Morava.

Dílo

Beletrie

Epištoly kutnohorské (1850) – kritika církevní hierarchie sloužící nastupujícímu neoabsolutismu.
Obrazy z Rus (1843-46) – Cestopis, který je též první českou objektivní studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček, zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale "proti srsti" mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva - bojaři kontra obyčejný lid.
Tyrolské elegie (1851) – Název elegie (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém. Používá skutečných jmen a příhod (např. příhoda o zatčení, kdy se splašili koně, a Havlíček sám je musel krotit). Skládá se z devíti zpěvů. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.
Král Lávra (1854) – Alegorická satirická skladba, jejíž námětem je stará irská pověst o králi s oslíma ušima, ale přizpůsobená českému prostředí.
Křest svatého Vladimíra (1855, torzo) – Příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Car dal Peruna chytit a utopit. Dílo je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu.
Epigramy (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, parodii, či satiru. Havlíček je definuje: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.
Duch Národních novin (1851) – výbor novinových článků z období působení K. Havlíčka Borovského v Národních novinách.

Literární kritika

Kapitola o kritice

- V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenčení bez činu a "hospodské" kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví nikoli umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou.
- Tímto dílem položil základy pro budoucí literární kritiku.

O literatuře (1955) – knižní soubor původně časopisecky zveřejněných článků

Žurnalistika

- Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Dnes bychom jej označili za investigativního reportéra, jelikož byl ve svých článcích nejvíce kritický k tehdejší absolutistické vládě, hledal její slabiny a ty pak zprostředkovával lidem. Havlíček jako statečný a čestný člověk byl několika politickými režimy nenáviděn (rakouskouherský císař z něj měl takový strach, že jej nechal deportovat z Čech), obyčejnými lidmi uznáván a respektován. Působil v Pražských novinách a v příloze Česká včela (viz. výše), v Národních novinách, která sám založil a konečně také ve vlastním časopise Slovan. Kvůli svým článkům měl velmi často problémy, ale vždy sebe a své články dokázal obhájit.

Pražské noviny - V tehdejší době to byl jediný česky psaný list. Právě v příloze Česká včela vyšel i článek, v němž Havlíček kritizoval Josefa Kajetána Tyla. Na Tylovi mu vadilo také to, že vlastenectví uznával jako prakticky jediné téma tehdejší literatury. Do těchto novin Havlíček psal také politické články.
Národní noviny - Po práci v Pražských novinách, z nichž se následně stal provládní list, se Havlíček rozhodl založit list nový a rovnou deník. Měl zde i satirickou rubriku Šotek. Snažil se noviny co nejvíce politizovat a vést čtenáře k národnímu uvědomění a češtině → vysvětloval zde například rozdíly mezi politickými systémy, v čem spočívají jednotlivé politické funkce a také zde kritizoval absolutismus, což nakonec vedlo k zákazu.
Slovan - Časopis. Opět se zde snažil o politickou osvětu, ale to se mu definitivně nevyplatilo - byl policií tehdejší monarchie zajat ve vlastním bytě a deportován do Brixenu.

Diskuze o interpretovi

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz