• John Ronald Reuel Tolkien

    Styl:
    Mluvené slovo
    Hraje v rádiích:
    Sdílejte vašeho oblíbeného interpreta:

Biografie

Životopis

Rodina a mládí

Tolkien se narodil v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu (dnes provincie Svobodný stát Jihoafrické republiky), Arthuru Tolkienovi, řediteli tamní bankovní pobočky, a jeho ženě Mabel Tolkienové (rozené Suffieldové). Tolkienova rodina pocházela ze Saska, ale žila v Anglii už od 18. století. Příjmení Tolkien je poangličtěnou verzí Tollkiehn (tj. německy tollkühn, „šíleně smělý“). Jméno profesora Rashbolda v The Notion Club Papers (příběh z IX. svazku The History of Middle-earth) je vtipem narážejícím na tuto skutečnost, neboť v angličtině znamená totéž. O křestních jménech jeho otec Arthur 4. ledna 1892 napsal své matce: „… Bude mít první jméno 'John' po dědečkovi, dohromady asi John Ronald Reuel. Mab chce, aby se jmenoval Ronald, a já chci zachovat Johna a Reuela…“Tolkien měl pouze jednoho sourozence, bratra Hilaryho Arthura Reuela Tolkiena, který se narodil 17. února 1894.

Ve věku tří let odcestoval do Anglie spolu s matkou, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejprve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což bylo pravděpodobně inspirací pro název Dno pytle v jeho knihách. Otec však v Jižní Africe onemocněl revmatickou horečkou a zemřel na krvácení do mozku. Ztráta živitele rodiny přinutila Tolkienovu matku krátce žít u jejích rodičů v Birminghamu, v roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole (nyní součást Birminghamu). Spolu s bratrem trávil hodiny zkoumáním starého vodního mlýnu v Sarehole a močálu v Moseley. Zážitky z dětství byly později zdrojem inspirace pro scenérie v jeho knihách.

Mabel Tolkienová učila své dva syny a Ronald, jak se mu doma říkalo, byl dychtivým žákem. Získal rozsáhlé znalosti botaniky, ale nejoblíbenějšími hodinami byly lekce jazyků. Matka ho proto naučila velmi záhy základům latiny. Ve věku čtyř let uměl číst a brzy nato i psát. Krátce navštěvoval Školu svatého Filipa, absolvoval Školu krále Edwarda v Birminghamu i Exeterskou kolej v Oxfordu.

V roce 1900 konvertovala matka spolu se svou sestrou navzdory bouřlivým protestům jejich převážně baptistické rodiny ke katolictví. V roce 1904, když bylo Tolkienovi 12 let, zemřela na cukrovku. Martyrium, které podstoupila pro svou víru, pociťoval po zbytek života jako závazek s hlubokým vlivem na vlastní katolictví. Tolkienův zápal pro víru lze doložit dopisy C. S. Lewisovi během jeho obrácení na křesťanství, v nichž vyjádřil své křesťanské hodnoty.

Jako sirotek byl vychováván knězem Francisem Xavierem Morganem z birminghamské Oratoře ve čtvrti Edgbaston, jemuž matka své syny před smrtí svěřila, aby jim poskytl dobrou katolickou výchovu. Zdejší architektuře dominovala 29 m vysoká budova známá jako Perrott’s Folly a blízko ní stojící pozdější viktoriánská věž, část edgbastonské vodárny, které pravděpodobně ovlivnily představy různých temných věží v jeho pracích.

Když mu bylo 16, zamiloval se do Edith Brattové (později se stala předlohou pro postavu Lúthien) a navzdory mnoha překážkám se s ní oženil. Po celý zbytek života zůstala jeho jedinou láskou.

Dospělost

Merton College v Oxfordu, kde Tolkien působil.
Náhrobek Tolkiena a jeho ženy Edith

V roce 1911 začal studovat na Oxfordské univerzitě, v únoru 1913 absolvoval zkoušky Honour Moderations, dosáhl sice jen hodnocení druhé třídy, ale jeho práce ze srovnávací filologie byla ohodnocena jako bezchybná. Přešel tedy na studium anglistiky a roku 1915 dosáhl akademického titulu první třídy a dne 22. března 1916 se John Ronald Reuel Tolkien oženil s Edith Brattovou. Zuřila první světová válka a Tolkien byl povolán do armády k Lancashirským střelcům, kde sloužil jako podporučík. Mnoho jeho spolubojovníků a většina blízkých přátel padlo v bojích. Tolkien se účastnil bitvy u Sommy, kde se v říjnu 1916 nakazil zákopovou horečkou, byl repatriován a strávil pak většinu roku 1917 v nemocnici.

Během zotavování začal pracovat na Knize ztracených příběhů (The Book of Lost Tales), sérii pohádkových příběhů založených na milované mytologii a folklóru. Bojů se pro otřesené zdraví již neúčastnil, roku 1917 a 1918 působil jako důstojník v zázemí a byl povýšen na poručíka.

Po válce pracoval Tolkien nejprve na Novoanglickém slovníku (New English Dictionary, nyní Oxford English Dictionary). V roce 1920 se přestěhoval do Leedsu, kde na katedře angličtiny tamní univerzity dosáhl (1924) titulu profesora, ale roku 1925 se vrátil zpět do Oxfordu, kde byl jmenován profesorem anglosaštiny. Roku 1945 se na Mertonově koleji v Oxfordu stal profesorem anglického jazyka a literatury a zůstal zde až do svého odchodu do penze v roce 1959. Aby měl více klidu v době, kdy se již stával slavným spisovatelem, odstěhoval se do Bournemouthu na jižním pobřeží Anglie.

Tolkien a Edith sdíleli hlubokou lásku k rodině, měli spolu čtyři děti, které pojmenovali John Francis Reuel (17. listopadu 1917 – 22. ledna 2003), Michael Hilary Reuel (říjen 1920 – 1984), Christopher John Reuel (* 21. listopadu 1924) a Priscilla Anne Reuel (* 1929). Tolkien byl jako otec nesmírně laskavý a chápavý, mezi projevy lásky, za něž se nikdy nestyděl,[5] patří i pohádkové příběhy s ilustracemi, které pro děti vytvářel, například dobrodružství malého psíka Rovera, dobrodružství Toma Bombadila, historky o nezlomném darebákovi „Lepiči plakátů“, vznešenější Farmář Giles z Hamu a především každoroční dopisy od vánočního dědečka.

Po smrti své ženy Edith 29. listopadu 1971 se Tolkien se odstěhoval zpět na Merton Street. 28. března 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád britského impéria a Oxfordská univerzita mu udělila čestný doktorát z literatury.

Dne 2. září 1973 John Ronald Reuel Tolkien ve věku 81 let zemřel. Na náhrobku v Oxfordu na hřbitově Wolvercote, kde je pochován on i jeho žena, jsou u jejich jmen vytesána i jména Berena a Lúthien.

Dílo

Tolkien rád vymýšlel fantastické příběhy pro pobavení svých dětí. Každé Vánoce pro ně psal dopisy typickým třaslavým písmem vánočního dědečka (Father Christmas, v překladu S. Pošustové „Děda Mráz“) a vybudoval tak sérii krátkých příběhů – později sebranou a publikovanou jako Dopisy Dědy Mráze (The Father Christmas Letters).

Tolkien nikdy neočekával, že jeho vymyšlené příběhy budou zajímat více než jen úzkou skupinu lidí. Na naléhání bývalého studenta publikoval knihu Hobit (The Hobbit, 1937), kterou původně napsal jen pro své děti. Ačkoliv byla určena dětem, kniha si získala také dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že nakladatel, Allen & Unwin, požádal Tolkiena o pokračování. To ho podnítilo k vytvoření jeho nejznámějšího díla, kterým se stal výpravný román Pán prstenů (The Lord of the Rings, 1954–55). Vyšel ve třech svazcích, a proto bývá nepřesně označován jako trilogie – Tolkien chtěl Pána prstenů vydat jako jediný román, ale po válce bylo obtížné sehnat papír (kniha by měla přes tisíc stran), proto byl nucen přistoupit na návrh vydavatele vydat román postupně. To s sebou přineslo problém, jak nazvat jednotlivé díly – u názvu Dvě věže autor nikdy nesdělil, které věže měl na mysli, s názvem Návrat krále také moc nesouhlasil – podle jeho mínění příliš naznačuje, jak kniha vyvrcholí. Tolkien k napsání románu potřeboval téměř deset let, během nichž ho povzbuzovali členové jeho klubu Inklings, zvláště pak nejbližší přítel C. S. Lewis, autor knih o Narnii.

V 60. letech se Pán prstenů stal ohromně populárním zvláště mezi studenty a od té doby jej nezmenšující se okruh obdivovatelů řadí mezi nejpopulárnější romány 20. století, a to jak podle odhadovaného množství příznivců, tak i podle počtu prodaných výtisků. Pán prstenů byl čtenáři na britském TV kanálu 4 a v řetězci knihkupectví firmy Waterstone zvolen nejvýznamnější knihou 20. století. V roce 1999 zákazníci internetového knihkupectví Amazon.com v hlasování vybrali Pána prstenů jako nejvýznamnější knihu tisíciletí.

Když začínal psát první kapitolu Pána prstenů, domníval se, že bude vyprávět pohádku pro děti podobně jako v Hobitovi, ale s postupem času příběh stále temněl a stával se vážnějším. Ačkoliv je Pán prstenů pokračováním Hobita, obrací se spíše na starší publikum, na pozadí hlavního námětu rozehrává útržky dalších příběhů a vykresluje tak fascinující atmosféru neodhalených tajemství starobylé historie světa Středozemě. Mytologie tohoto světa je dále rozvinuta v knize Silmarillion (The Silmarillion) a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal autorův syn Christopher. Tolkien výrazně ovlivnil žánr fantasy, jehož obliba po úspěchu Pána prstenů významně stoupla.

Tolkien byl profesionálním lingvistou a jazyky a mytologie, které studoval, přímo ovlivňovaly jeho tvorbu. Například trpasličí jména v Hobitovi byla převzata ze severské mytologie z básně Völuspá (Vědmina věštba), části eposu Edda. Naproti tomu některé zápletky (např. zloděje, který ukradne pohár z dračího pokladu) převzal ze staroanglické epické básně Beowulf. Tolkien byl uznávaným znalcem Beowulfa a publikoval na toto téma několik vědeckých prací a posmrtně byl uveřejněn i jeho překlad této básně do moderní angličtiny.

Tolkien pracoval na historii Středozemě až do své smrti. Jeho syn Christopher Tolkien s pomocí spisovatele fantasy Guye Gavriela Kaye uspořádal některé materiály do ucelené podoby a publikoval je jako Silmarillion (1977). Christopher Tolkien v dalších letech pokračoval v publikování materiálu použitého při vytváření Středozemě. Tituly z pozůstalosti jako Historie Středozemě (The History of Middle-earth) nebo Nedokončené příběhy (Unfinished Tales) obsahují nedokončené, opuštěné, alternativní nebo odporující si verze příběhů, protože Tolkien pracoval na své mytologii po desetiletí a neustále jednotlivé příběhy přepisoval, upravoval a rozvíjel. Pouze Silmarillion se pokouší udržet opravdovou konzistenci s Pánem prstenů, a to jen díky rozsáhlým úpravám Christophera Tolkiena — přestože on sám tvrdí, že zde ještě mnoho nesrovnalostí zbylo. Dokonce ani Hobit není zcela v souladu s Pánem prstenů, přestože při druhém vydání (1951) byla jedna kapitola podstatně změněna.

Knihovna Marquette University v americkém Milwaukee obsahuje mnoho originálů Tolkienových rukopisů, poznámek a dopisů; jiné původní materiály zůstávají v oxfordské Bodleyově knihovně. Marquette University vlastní rukopisy a korektury Pána prstenů, Hobita, rukopisy mnoha menších děl jako Sedlák Jiljí z Oujezda (Farmer Giles of Ham) a materiály od Tolkienových obdivovatelů, zatímco Bodleyova knihovna má materiály k Silmarillionu a Tolkienovy vědecké práce.

Jazyky

Filologie, studium jazyků, byla Tolkieova první univerzitní láska a jeho zaujetí jazykovědou ho inspirovalo k vytvoření téměř 15 umělých jazyků (nejznámější z nich jsou dva elfí jazyky v Pánovi prstenů: quenijština a sindarština). Později propracoval celou kosmogonii a historii Středozemě jako pozadí pro vývoj těchto jazyků.

Kromě hluboké znalosti anglosaštiny (staré angličtiny) a staré severštiny Tolkien hovořil s různou mírou plynulosti více než tuctem evropských jazyků, počínaje velštinou, galštinou, románskými jazyky jako francouzštinou, španělštinou a italštinou stejně jako ostatními germánskými jazyky (ranými formami němčiny a nizozemštiny jako například starou saštinou) a baltskými a slovanskými jazyky (litevštinou a ruštinou). Ve své osobní korespondenci zmiňoval, že zvuk finského jazyka zněl jeho uším nejliběji a stal se zdrojem inspirace pro quenijštinu, nejdůležitější z jím vytvořených jazyků.

Popularita jeho knih měla vliv na jazykovou stránku anglicky psané fantasy literatury, nápadné je zejména užívání nestandardních forem slov elf a trpaslík (běžné tvary elfin a dwarfs byly vytlačeny tolkienovskými elvish a dwarves).

Bibliografie

1936 Songs for the Philologists (Písně pro filology) – sbírka humorných básní Tolkiena (13 básní z 30), E. V. Gordona a lidových písní
1937 The Hobbit or There and Back Again (Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, Praha, Odeon, 1979) – pohádkový příběh ze světa Středozemě
1945 Leaf by Niggle (Nimralův list, v češtině poprvé vyšlo ve sbírce Pohádky, Winston Smith, Praha 1992; vyšlo také pod názvem List od Nimrala) – krátký příběh, alegorie Tolkienovy tvorby
1945 The Lay of Aotrou and Itroun – publikováno v prosincovém Welsh Review
1949 Farmer Giles of Ham (Sedlák Jiljí z Oujezda, uváděno též pod názvem Farmář Giles z Hamu, v češtině poprvé ve sbírce Pohádky, Winston Smith, Praha 1992) – středověká báje
1953 The Homecoming of Beorhtnoth, Beorhthelm’s Son (Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova, v češtině poprvé ve sbírce Příběhy z čarovné říše, Mladá Fronta, Praha 1997) – hra v aliteračním verši, publikována spolu s esejemi Beorhtnoth’s Death a Ofermod v 6. ročníku vědeckého časopisu Essays and Studies by members of the English Association
třísvazkový román The Lord of the Rings (Pán prstenů, Mladá fronta, Praha 1990–1992)
1954 The Fellowship of the Ring (Společenstvo prstenu, Mladá fronta, Praha 1990)
1954 The Two Towers (Dvě věže, Mladá fronta, Praha 1991)
1955 The Return of the King (Návrat krále, Mladá fronta, Praha 1992)
1962 The Adventures of Tom Bombadil and Other Verses from the Red Book (Příhody Toma Bombadila, v češtině poprvé ve sbírce Příběhy z čarovné říše, Mladá Fronta, Praha 1997)
1964 Tree and Leaf (Strom a list) – sbírka obsahující:
On Fairy-Stories (O pohádkách) – vizte vědecké práce v roce 1947
Leaf by Niggle (Nimralův list) – poprvé vyšlo v roce 1945
1966 The Tolkien Reader – antologie dříve vyšlých textů (The Homecoming of Beorhtnoth Beorhthelm’s Son, On Fairy-Stories, Leaf by Niggle, Farmer Giles of Ham a The Adventures of Tom Bombadil)
1967 The Road Goes Ever On (Cesta jde pořád dál a dál) – pochodová píseň, jejíž útržky lze nalézt v Pánovi prstenů i v Hobitovi, hudbu složil Donald Swann
1967 Smith of Wootton Major (Kovář z Velké Lesné, v češtině poprvé ve sbírce Pohádky, Winston Smith, Praha 1992, samostatně pak v Aulos, Praha 1995) – příběh o kováři a jeho kouzelné hvězdičce, o královně a králi víl, o pohádkové říši

Diskuze o interpretovi

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz