• Honoré de Balzac

    Styl:
    Mluvené slovo
    Hraje v rádiích:
    Sdílejte vašeho oblíbeného interpreta:

Biografie

Život

Balzac pocházel z bohaté rodiny: byl nejstarším synem právníka. Honoré byl poslán do klášterní školy, nakonec se mu podařilo v Paříži vystudovat práva proti vůli otce. Krátce působil jako notář, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem. Nejprve psal černé dobrodružné romány (pod různými pseudonymy, nejčastěji jako Horace de Saint-Aubin), které později zavrhl.

Celý jeho život byl provázen snahou dostat se do vyšší (aristokratické) společnosti, z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou (psal i romány na pokračování). Několikrát se také pokusil o sebevraždu.

Když na tom byl finančně dobře, nakoupil akcie, ale zkrachoval. Byl poté nucen psát velmi intenzivně, aby zaplatil své dluhy. Psal vlastně pro výdělek (což v jeho době nebylo obvyklé) a výhradně v noci. Do dějin literatury vstoupil i jako legendární „dělník pera“, známý svou mimořádnou pracovitostí; kromě psaní románů působil takřka po celý tvůrčí život i jako novinář a kritik.
Ewelina Hańska (1825)

Poslední léta a manželství

Roku 1833 se prostřednictvím korespondence seznámil s Ewelinou Hańskou-Rzewuskou (* 1801), dcerou rusko-polského šlechtice, vdanou za bohatého statkáře sídlícího poblíž ukrajinského Berdyčeva. Balzac si s touto svou čtenářkou léta dopisoval a poté, co roku 1841 ovdověla, podnikl za ní cestu do Petrohradu (1843). Po dalších letech v Paříži se vydává opět na Ukrajinu, několikrát navštívil Kyjev a pobýval v Radyvylově.

Teprve pár měsíců před svou smrtí (14. března 1850), v době, kdy byl již těžce nemocný, se v Berdyčevě Balzac s Ewelinou Hańskou oženil. Jeho nemoc se ještě zhoršila během dubnového návratu do Paříže, kde Balzac 18. srpna 1850 zemřel; v den jeho smrti jej navštívil Victor Hugo, který také promluvil na spisovatelově pohřbu. Balzac je pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise.

Dílo

Ve svých dílech projevil smysl pro detail, měl znalost prostředí i postav, které popisuje. Snažil se popsat všechny typy šlechticů a jejich životní situace. Vždy stál na jejich straně. Ve všech jeho románech jde o vystihnutí převládajících morálních vlastností.

Je autorem rozsáhlého cyklu, který nazval Lidská komedie (La Comédie humaine). Tento cyklus, zobrazující francouzskou společnost na počátku 19. století, obsahuje 97 románů a povídek, z nichž většina vyšla v časopisech i knižně. Předmluva k cyklu je manifestem realistického umění. Jádrem celého cyklu je volná trilogie románů Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán. V Otci Goriotovi jsou poprvé obsaženy všechny základní rysy balzakovského románu, v tomto románu vytvořil Balzac truchlivý příběh bohatého kupce, který nahromaděný majetek odkázal dcerám, jež ho opustily. Proto dožívá opuštěný a opovržený. Významnými postavami jsou i mladý Rastignac, jenž touží vyniknout a v honbě za penězi postupně ztrácí víru ve staré morální zásady, a bývalý galejník Vautrin, který mladého muže vyvádí z iluzí. Pokračování nazvané Ztracené iluze, označované často jako „nejbalzakovštější“ román, je především příběhem venkovského básníka Luciena de Rubempré v Paříži, který se postupně stává bezcharakterním žurnalistou. Lesk a bída kurtizán uzavírá trilogii, román, popisující spjatost společenských špiček s podsvětím se vyznačuje napínavým, až dobrodružným dějem.

Některé z jeho románů a zejména povídek (inspirovaných poetikou středověkého romanopisce Rabelaise) byly pokládány za nemravnou četbu.

Fyziologie manželství(1829)
Šuani (1829) - historický válečný román z období francouzské revoluce, který je mezníkem v jeho tvorbě; později jej zařadil do cyklu Lidská komedie.
Gobseck (1830) - příběh hamižného podnikatele a spekulanta předznamenává balzakovskou metodu realistického románu. Gobseck, napůl žid, napůl Holanďan, představuje podivný archetyp bývalého dobrodruha, jenž nahlédl povahu všech společností, jimiž prošel, a shledal, že konvence a morálka se mění, ale zlato vládne všude. Rozhodl se vzdát se nerozumných slastí, neboť se slastí moci, která může vyplývat výhradně z vlastnictví zlata, se nemůže srovnávat nic: kdo má zlato, má moc, kdo má moc, má vše. Gobseck, jako poslední záchrana zadlužených aristokratů, mládenců a básníků z bohatých rodin, nabízí "pomocnou ruku" před jejich posledním pádem na společenské dno. Je chladným, nepřístupným pozorovatelem zániku, pozorovatelem celého společenského dění, které vlastně začíná a končí u něj, ačkoli žije ve skrytu. Nikdo neví o něm, on ví o všem. Jeho příběh sledujeme skrze vyprávění právníka Dervilla, jenž si jediný získal Gobseckovo přátelství: protože on mu byl, na rozdíl od ostatních, "ochoten věřit bez výhrad". Po Gobseckově smrti nahlížíme do jeho spíží a skladišť plných shnilého jídla a obchodního zboží. Gobseck ztělesňuje iracionalitu veškerého hromadění a moci, jíž nemůže člověk sám nikdy plně užít, ale je také metaforou zákonitostí kapitalisticky fungující společnosti, jíž lidé jako Gobseck vládnou, neboť moc peněz jim není prostředkem, ale cílem. Možná, že každý člověk disponující ohromnou skrytou mocí, začíná mít "Gobseckovské" rysy. Rozsah díla odpovídá kratší novele či delší povídce.
Šagrénová kůže (Le Peau de chagrin, 1831) - román s pohádkově fantastickými prvky. Řadí se do skupiny filozofické.
Třicetiletá (La Femme de trente ans, 1831-1832)
Ludvík Lambert (Louis Lambert, 1832)
Farář Tourský (Le curé de Tours, 1832) - zařazen do skupiny románů-studií z provinčního života.
Plukovník Chabert (Le Colonel Chabert, 1832) - zámožný plukovník byl smrtelně zraněn v bitvě proti Rusům. Lékaři ho považovali za mrtvého a nechali pohřbít do hromadného hrobu. Plukovník zanedlouho obživl, časem se trochu zotavil, ale nikdo už mu nevěřil jeho pravou totožnost, ani jeho vlastní žena ho nepoznala. Žil tedy jako tulák a pobuda.
Venkovský lékař (Le Médecin de campagne, 1833)
Evženie Grandetová (Eugénie Grandet, 1833) - jeden z vrcholných autorových románů, tragický příběh ubohé dcery bohatého a neuvěřitelně lakotného obchodníka Grandeta je zároveň znamenitým obrazem francouzské měšťácké společnosti první poloviny 19. století.
Hledání absolutna (La Recherche de l´Absolu, 1834) - tento román autor zařadil do skupiny filosofických příběhů.
Otec Goriot (Le père Goriot, 1834) - realistický román, jehož hlavní postavou je starý pan Goriot, zprvu bohatý, spokojený a šťastný člověk. Nastěhuje se do penzionu paní Vauguerové, kam ho chodí navštěvovat jeho dvě dcery. Ty ho však nenavštěvují z lásky, ale ze zištných důvodů, což on nechce vidět. Dcery ho nakonec oberou o všechen majetek a on umírá opuštěn v chudobě. Celým dílem se prolíná taktéž příběh Evžena Rastignaca - studenta, který se snaží začlenit do pařížské vyšší společnosti. Ctí otce Goriota a zároveň je zamilován do jeho dcery. Rastignac jako jediný setrvá u umírajícího Goritota, jeho vlastní dcery ho nechají opuštěného.
Usmířený Melmoth (Melmoth reconçilié, 1835) - v románu Balzac navazuje na anglický gotický román Poutník Melmoth od Charlese R.Maturina.
Stará panna (La Vieille fille, 1836)
Mše ateistova (La messe de l´athée, 1836)
Kabinet starožitností (Le Cabinet des antiques, 1836)
Cesar Birotteau(1837)
Ztracené iluze (Illusions perdu, 1837-1843)
Lesk a bída kurtizán - (Splendeurs et miseres des courtisanes, 1838-1843). Román popisuje prostředí vznešené francouzské společnosti a pařížského podsvětí. Toto dílo vyznívá jako ostrá kritika francouzské buržoazie.
Beatrice (1839)
Lilie v údolí (Les Lys dans la vellée, 1840)
Pierre Grasson (1840)
Vautrin (1840)
Temný příběh (Une ténébreuse affaire, 1841) - „politický“ román
Paměti dvou mladých manželek (1842)
Uršula Mirouetová (1842)
Okresní múza (La Muse du départment, 1843)
Modesta Mignonová (Modest Mignon, 1843)
Venkované (Les Paysans, 1844)
Vstup do života Honorina (1844)
Sestřenice Běta (La cousine Bete, 1846)
Bratranec Pons (Le cousin Pons, 1847)

Diskuze o interpretovi

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz