Biografie

Mládí

Bohumil Hrabal se narodil v Brně-Židenicích (Balbínova ul. 47, pamětní deska) svobodné matce Marii Kyliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blehovi, který se ovšem k otcovství nehlásil, proto byl pokřtěn pod jménem Bohumil František Kylián. Do tří let žil u prarodičů v Brně. Matka pracovala jako pomocná účetní v městském pivovaře v Polné, kde se seznámila se svým budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem (předobraz literární postavy Francina), za kterého se provdala v děkanském chrámu v Polné dne 7. února 1916. 26. prosince[1] téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy, Bohumil, mohl užívat jeho jméno. 25. září se narodil Hrabalův nevlastní bratr, Břetislav Josef. Oba rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka.

Po maturitě na reálce, kterou s obtížemi dokončil, neboť několikrát propadl, studoval Hrabal na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, navštěvoval však rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Vinou uzavření vysokých škol v období okupace mohl svá studia dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo i v jeho literární tvorbě. Vystřídal i profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu pracoval v libeňských sběrných surovinách jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák. Nemalou část svého života (1950–1973) prožil v pražské Libni – v ulici Na Hrázi 326/24. Dům byl zbourán, malířka Svatošová v těchto místech (u východu ze stanice metra Palmovka) ovšem vyzdobila stěnu na hrabalovské téma. V roce 1965 si manželé Hrabalovi koupili v Kersku u Nymburka na parcele č. 0274 chatu.

Spisovatel

Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin. Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. V roce 1973 se přestěhoval ze staré Libně do družstevního bytu v panelovém domě v Kobylisích na sídlišti Sokolniky (Koštálkova, též Jodasova, 1105). Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat. Řada jeho děl vycházela v nakladatelství Pražská imaginace, vydávajícím Hrabala samizdatem od roku 1985. Totéž nakladatelství vydalo pod editorským dohledem Václava Kadlece v letech 1991–1997 Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

V roce 1956 se Hrabal oženil s Eliškou Plevovou (říkal jí Pipsi) na zámečku v Praze – Libni.

Hrabal se znal s Jiřím Kolářem, obdivoval svérázného a předčasně zesnulého malíře, grafika a průmyslového výtvarníka Vladimíra Boudníka a přátelil se s filosofem Egonem Bondym. Hrabalovy knihy byly mnohokráte úspěšně zfilmovány a obdržel také spoustu nakladatelských cen.

Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ul.), kde se v roce 1994 setkal s Václavem Havlem a americkým prezidentem Billem Clintonem.

Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, ve které se léčil.

Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byli pohřbeni také jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál.

Ocenění

Za své dílo byl několikrát oceněn, za román Příliš hlučná samota získal italskou literární cenu Premio Elba – Raffaello Brignetti, maďarskou cenu I. Bethlena, za knihu Obsluhoval jsem anglického krále Národní cenu České republiky, francouzské vyznamenání Officier de l´ordre des arts et des lettres (Rytíř umění a písemnictví), za anglické vydání Příliš hlučné samoty obdržel cenu Georgie Theinera a cenu Jaroslava Seiferta za trilogii Svatby v domě, Vita nuova, Proluky ad.

9. května 1996 jej jmenovali doktorem honoris causa na univerzitě v Padově. Téhož roku získal z rukou Václava Havla medaili „Za zásluhy“.

Dílo

Bohumil Hrabal v roce 1994

V jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách nechal zaznít i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je také velmi populární i v zahraničí, bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

V roce 1956 vyšly (jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů) Hovory lidí a několik dalších povídek.
Ztracená ulička, 1948
Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, vyšlo ve Spolku českých bibliofilů
Skřivánek na niti, 1959 (připraveno k vydání, které se neuskutečnilo)
Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; Pábiteli nazýval osobité vypravěče zvláštním způsobem milující život, kteří se navenek zdají obhroublí; v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmováno (film Ostře sledované vlaky oceněn Oscarem(1967))
Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné nekonečné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 — 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, ale okamžitě putovalo „do trezoru“
Kopretina, 1965
Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
Bohumil Hrabal uvádí…, 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
Morytáty a legendy, 1968
Domácí úkoly, 1970
Poupata, 1970 básně a povídky, náklad byl zničen ve skladech.
Něžný barbar, 1973, zfilmováno
trilogie Městečko u vody (vzpomínková próza):
Postřižiny, 1976 – vzpomínková próza
Krasosmutnění, 1979
Harlekýnovy milióny, 1981
Bambini di Praga, 1978
Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
Každý den zázrak, 1979
Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
Obsluhoval jsem anglického krále, (1971), 1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989, zfilmováno 2006
Příliš hlučná samota, 1980
Kluby poezie, 1981
Něžný barbar, (1981), v Čechách až 1991
Domácí úkoly z pilnosti, 1982
Listování ve stínech grafických listů, 1983
Domácí úkoly z poetiky, 1984
Vita nuova, 1986 problém česko-německých vztahů
Život bez smokingu, 1986
Proluky, (1987) v Čechách až v r. 1991
Svatby v domě, (1987) v Čechách až 1991 – autobiografická próza
Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989
Kličky na kapesníku, 1989
Můj svět, Ceskoslovensky spisovatel 1988
Tři novely, 1989 obsahuje i Obsluhoval jsem anglického krále.
Dopisy Dubence (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filosofickými úvahami a politickými komentáři

Pomník Bohumila Hrabala v Brně-Židenicích

Rozmarné léto zve na UDG, Tomáše Kluse i Jaroslava Uhlíře

Rozmarné léto zve na UDG, Tomáše Kluse i Jaroslava Uhlíře

Diskuze o interpretu

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz