• Hollies

    Hraje v rádiích:
    Sdílejte vašeho oblíbeného interpreta:

Biografie

Skupina The Hollies je jednou z nejúspěšnějších britských skupin 60. a počátku 70. let, měli nepřetržitou řadu 25 hitových singlů a vedle Beatles a Rolling Stones je to nejúspěšnější beatová skupina té éry. Mezi jejich klasické hity patří písně jako Just One Look, Bus Stop, Sorry Suzanne nebo He Ain't Heavy, He's My Brother. The Hollies jsou dodnes aktivní kapelou, i když z původních členů zde hrají pouze dva, kytarista a zpěvák Tony Hicks a bubeník Bobby Elliott.

Vznik a první hity

Skupina The Hollies pochází z britského Manchesteru, její jádro tvořili zpěváci a kytaristé Graham Nash a Allan Clarke. Ostatní členové se střídali, dokud se neustálila sestava, kde Nashe a Clarkea doplnili kytarista a zpěvák Tony Hicks, baskytarista Eric Haydock a bubeník Don Rathbone. Název kapely se ustálil na The Hollies, což nebylo původně ani tak zamýšlené jako parafráze jména rock and rollového zpěváka Buddyho Hollyho (jak se často uvádí), ale jednoduše nápad inspirovaný vánoční výzdobou sálu, kde jednou hráli, cesmínou (holly).
V roce 1963 skupina podepsala nahrávací smlouvu s firmou EMI a začala natáčet s producentem Ronem Richardsem, hned první singl s písničkou Ain’t That Just Like Me se stal menším hitem, což podpořila i následující deska s písničkou Searchin‘. Koncem roku 1963 skupina vyměnila bubeníka za bývalého spoluhráče Hickse Bobbyho Elliotta, který výrazně posílil zvuk skupiny (o dva roky později získal cenu jako beatový bubeník roku). Ještě koncem roku 1963 s ním za bicími natočili svůj první Top Ten hit, americkou píseň Stay. Následovala série jednoho hitu za druhým, které se všechny bezpečně probojovávaly do první desítky nejprodávanějších singlů: Just One Look, Here I Go Again, We’re Through (první vlastní hit, který napsali Nash, Clarke a Hicks), I’m Alive, I Can’t Let Go a další. Vydávali i úspěšná alba, která kombinovala zprvu hlavně rock and rollové a beatové skladby, jednak přebírané, jednak i autorské pokusy schovávané pod fiktivního skladatele jménem Ransford. Postupem času se jednoduchý beatový styl posouval k zajímavějším kompozicím (na album Would You Believe z roku 1966 už natočili např. i cover verzi písně I Am A Rock od Simona a Garfunkela, sama kapela už tvořila zajímavé písně jako Fifi The Flea nebo Oriental Sadness). V roce 1964 se merseybeatová horečka díky Beatles přesunula do Ameriky, ale Hollies se zde dlouho nemohli prosadit. Teprve rok 1966 a skladba Bus Stop, která se umístila na pátém místě žebříčku jak ve Velké Británii, tak v USA, jim otevřela cestu i na americký trh. Pro nespolehlivost byl tehdy ze skupiny vyhozen baskytarista Eric Haydock a nahradil ho bývalý spoluhráč bubeníka Elliotta a kytaristy Hickse Bernie Calvert, který skupinu kromě baskytary občas posílil i o piáno.

Vrchol kariéry

Po úspěchu hitu Bus Stop (který napsal hitmaker Graham Gouldman) se kapela rozhodla vsadit na své schopnosti a všechny nahrávané skladby začali psát Nash, Clarke a Hicks, přičemž je podepisovali vždy všemi třemi jmény bez ohledu na přínos jednotlivých muzikantů. První singl, na riffu banja postavená píseň Stop Stop Stop, a zejména pečlivě připravené album For Certain Because (obě desky 1966) sklidily veliký úspěch a podpořily kapelu v dalším skládání i nahrávání. Ze zpětného pohledu jde bezpochyby o nejsilnější období jejich kariéry. Hollies se snažili vyrovnat s psychedelickými vlivy, natočili další hity On A Carousel a Carrie-Anne, také album Evolution, ale začínali se poprvé potýkat s problémem komerčního vnímání. Fanoušci skupiny spíše než ryze psychedelické vlivy, které se plně projevily u alba Butterfly a singlu King Midas In Reverse (obě 1967), chtěli slyšet jednodušší komerční hity, kterými se Hollies proslavili. Tento problém rozdělil skupinu a Graham Nash, který byl zastáncem progresivnějších směrů, začal stále více spolupracovat s americkými hudebníky Davidem Crosbym (The Byrds) a Stephenem Stillsem (Buffalo Springfield). Když se Hollies definitivně rozhodli vrátit ke komerčnějšímu proudu po úspěchu singlů Jennifer Eccles a Listen To Me (od hitu Bus Stop první skladba, kterou nenapsala skupina), Nash ji opustil a stal se členem nově založené superskupiny Crosby, Stills and Nash. Zpravidla se uvádí, že poslední kapka jeho odchodu byla hádka s Tonym Hicksem ohledně natočení alba předělávek písní Boba Dylana, což Nash považoval za krok nazpět. Hollies uspořádali rozsáhlý konkurs a nakonec se náhradou za Nashe stal liverpoolský rodák Terry Sylvester (předtím člen The Swinging Blue Jeans a The Escorts). Silné postavení úspěšné hitové skupiny podpořil jak následující singl Sorry Suzanne, tak mimořádně úspěšné album Hollies Sing Dylan (obě desky 1969). Mimořádný celosvětový úspěch slavila také následující balada He Ain’t Heavy, He’s My Brother (na klavír hrál tehdy ještě neznámý Elton John). Skupina znovu nabyla jistotu autorského zázemí a následující album, symbolicky pojmenované Hollies Sing Hollies napsali Allan Clarke, Tony Hicks a Terry Sylvester. Přineslo podle dobových trendů výrazně progresivnější vlivy, ale přesto bylo komerčním zklamáním. Skupina začala připravovat třetí „sing“ album, ale projekt Hollies Sing Country nakonec nedokončila a natočila silné a komerčně úspěšné album Confessions Of The Mind. Na desce i novém hitu I Can’t Tell The Bottom From The Top opět hostoval Elton John.

70. a 80. léta

Vrcholem progresivní éry skupiny bylo pak album Distant Light (1971), ze kterého vyšly i dva hity Long Dark Road a zejména v Americe úspěšná Long Cool Woman (In a Black Dress), skladba Allana Clarka znící v duchu skupiny Creedence Clearwater Revival.
Allan Clarke se poté rozhodl natočit několik sólových nahrávek, ale zbytek skupiny to nebyl ochotný akceptovat a Clarke kapelu musel opustit. Náhradou za něj se stal švédský zpěvák Mikael Rickfors s výrazně hlubším hlasem než Clarke. Nový singl The Baby nesklidil ale takový úspěch jako předešlé hity, a následující Magic Woman Touch (1972) se dokonce stal prvním propadákem skupiny v Británii od vydání debutního singlu Ain’t That Just Like Me. Hollies tak přerušili úctyhodnou sérii 25 hitových singlů v jedné řadě za sebou. Ani folk-rockové album Romany nesplnilo očekávání, a jelikož se ani Clarkova sólová kariéra nevyvíjela dobře, k oboustranné spokojenosti se stal znovu hlavním zpěvákem kapely.
Hned první singl s ním The Day That Curly Billy Shot Down Crazy Sam McGee kapelu vrátil do žebříčků a následující balada The Air That I Breathe jim přinesla znovu celosvětový úspěch (v UK 2. místo žebříčku, v USA 6.). Úspěch mělo i posluchačsky nenáročné, ale kvalitní album nazvané jednoduše Hollies (1974). Zbytek 70. let Hollies trávili cestováním po celém světě a snahou vypořádat se s novými hudebními trendy. Jejich alba Write On, Another Night, Russian Roulette a A Crazy Steal kombinovala rockové a popové skladby, ale nebyla příliš úspěšná, výjimku tvořilo koncertní album Hollies Live, které se překvapivě vyšplhalo až na 4. pozici britského žebříčku. Na počátku let 80. se snažili prosadit albem písní Buddyho Hollyho v diskotékovém stylu, ale ani změna stylu jim nové fanoušky nepřinesla. Celková frustrující situace, nejistá budoucnost skupiny a neúspěch desek přispěl k ostré hádce uvnitř skupiny a odchodu Terryho Sylvestra a Bernieho Calverta.
Disco éra 80. let přinesla zájem o remixy oldies hitů a Hollies připravili k vydání směsku ze svých největších hitů pod názvem Holliedaze, deska je vrátila do žebříčků, v populárním pořadu britské televize Top Of The Pops vystoupili po letech znovu s Grahamem Nashem i původním baskytaristou Ericem Haydockem. S Nashem také podnikli turné, natočili rozpačitě přijaté nové album What Goes Around (1983) a dílčí úspěch měl singl z desky Stop! In The Name Of Love (v 60. letech hit skupiny Supremes). Následovalo období častých personálních změn, skupina přestala vydávat alba (kromě kompilací starých hitů i rarit), výrazný zájem o ně obnovilo až použití starého hitu He Ain’t Heavy, He’s My Brother v televizní reklamě na pivo značky Miller v roce 1988. Píseň vyšla znovu na singlu a překvapivě se probojovala až na čelní místo britského žebříčku. Úspěch měla i reedice hitu The Air That I Breathe. Zatím posledním hitem se pak stala skladba The Woman I Love z roku 1993.

**Současnost
**
V roce 2000 se po smrti své ženy Allan Clarke rozhodl stáhnout ze světa showbusinessu (navíc dle svých slov cítil, že jeho zpěv už nemá stejnou sílu jak dříve) a v Hollies jej nahradil bývalý člen The Move Carl Wayne. Ten v roce 2004 bohužel podlehl rakovině. V roce 2006 Hollies vydali nové album (první od roku 1983) Staying Power, v roce 2009 natočili další desku Then, Now, Always. Vedle původních členů Tonyho Hickse a Bobbyho Elliota v současnosti skupinu tvoří Peter Howarth (zpěv), Steve Lauri (kytara, zpěv), Ray Stiles (baskytara) a Ian Parker (klávesy).

**Hollies a Československo
**
Gramofonová firma [[Supraphon]] vydala v roce 1972 na singlu písničky Hollies Just One Look a Yes I Will (shodou okolností raritní verzi nahrávky, která firmou EMI-Parlophone nebyla určena k vydání a na trh se dostala jen omylem) a výběrové album nazvané jednoduše The Hollies (průřez jejich hity i albovými písněmi). Do repertoáru a posléze na desky českých skupin a zpěváků se dostalo několik jejich hitů, např.: Just One Look (Tenhle kluk - J. Menšlová, I. Kubáková a E. Fatková), Sorry Suzanne (Stosedmkrát - Metronom), Bus Stop (Nastav tvář k políbení, Beatings), He Ain’t Heavy, He’s My Brother (Karel Gott), Jennifer Eccles, Step Inside (s původním textem v angličtině, Synkopy 61). V roce 1987 měli Hollies vystupovat v Praze jako náhradníci Chrise Normana, ale nakonec i místo nich přijela další britská skupina The Searchers.

Diskuze o interpretovi

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz