• Lou Reed

    Styl:
    Rock, Alternativní
    Hraje v rádiích:
    Sdílejte vašeho oblíbeného interpreta:

Biografie

Lewis Allen „Lou“ Reed nebo jen Lou Reed (* 2. března 1942) je americký rockový zpěvák a kytarista, známý jako jeden z hlavních členů skupiny The Velvet Underground, později i jako sólový interpret. Je autorem písní Perfect Day nebo Walk on the Wild Side. Reed spoluvytvářel základy rocku, do kterého pomohl vnést intelektuálnější myšlenky.

Reedovy texty byly často o tématech, která byla tabu, jako byl například sadomasochismus (Venus in Furs), transvestitismus (Sister Ray), prostituce (There She Goes Again) nebo narkománie (I'm Waiting for the Man, White Light/White Heat, Heroin). Při hře na kytaru používal zkreslení, zpětné vazby nebo nestandardní ladění.

Reed prožil téměř celý život v New Yorku a jeho hudba je New Yorkem (a jeho podsvětím) do značné míry inspirovaná.

Lou Reed pochází z židovské rodiny amerických středních vrstev původním jménem Rabinowitz. Už jako dítě byl fanouškem rockové hudby a R'n'B. Své bouřlivé mládí strávil ovšem v „protopunkových - garážových“ skupinách.

V době dospívání nechali rodiče Reeda léčit kvůli jeho domnělé nezkrotnosti, vzpurnosti a homosexuálnímu chování léčit na psychiatrii, kde byl podroben elektrošokům. Tento zážitek zpracoval ve svém temném songu "Kill Your Sons" („Zabijte své syny“) z r. 1974. V jednom interview Reed říká o této zkušenosti:

„Strčí ti takové něco do krku, aby sis nespolkl jazyk a nasadí ti elektrody na hlavu. Tohle se doporučovalo v Rockland County na zahánění homosexuálních pocitž. Efekt je ten, že ztratíš paměť a stane se z tebe jen tak na nic vegetující bytost. Nemůžeš si přečíst knížku, protože se dostaneš na stránku sedmnáct a musíš se hned zase vrátit na stránku jedna.“

Konsekvence byla, že se Reed rozešel se svými rodiči.

Potom, co zanechal studia Syracuse University (stihl zde ale dostudovat angličtinu), se začal intenzivněji zajímat o herectví, novinařinu a hudbu. Traduje se, že právě sem sahá Reedova řevnivost vůči novinářům, k nimž se již léta chová nadmíru arogantně. Jeho bizarní skladby nahrávací společnosti odmítaly, a tak se na nějaký čas pustil do psaní konvenčních milostných songů. To mu ale nevydrželo dlouho, a tak s dalším frustrovaným hudebníkem Johnem Calem založil skupinu The Velvet Underground. Lou Reed se v této době zajímal o free jazz, později se vyjádřil, že chtěl vnést „citlivost románů do rockové hudby“ a vytvořit tak „velký americký román na jednom LP“.

Skupina Velvet Underground si získala jisté renomé, zvláště pak v New Yorku, ale její desky byly pro masového posluchače až příliš kontroverzní. Reed to ve Velvet Underground vzdal v roce 1970, kapela však ještě další dva roky existovala. Její vliv na další generace hudebníků však paradoxně narůstal. Reed si pak dal na rok pauzu a dokonce se nechal zaměstnat v otcově účetnické firmě.

Už v roce 1971 podepisuje Lou Reed smlouvu s RCA a stěhuje se do Británie, kde společně s dalším newyorským autorem Richardem Robinsonem připravoval svojí první sólovou desku. Ta nakonec dostala jméno Lou Reed. Hudebně byla velmi dobrá, ale trpěla „nenápaditou studivou produkcí“, a to i přesto, že na ní hráli muzikanti z kapely Yes, od Eltona Johna nebo také Rick Wakeman.

Zásadní obrat nastal po tom, co se Lou Reeda produkčně ujal David Bowie. Z jejich splopráce vzniklo album Transformer, které sklidilo příznivé kritiky a také se velmi dobře prodávalo. Z této desky je jeho první hit Walk on the Wild Side a také píseň Perfect Day. Reed v této době vystupoval s namalovanýma očima a provokativními písněmi, které ale ztratily ostrou pichlavost reedových textů z dob Velvet Underground. Někteří kritici ho začali obviňovat z komerční podlézavosti .

Následovalo album Berlin, které bylo jakýmsi pokusem oživit ducha Velvet Underground. V žebříčku nejlepších alb všech dob amerického hudebního časopisu Rolling Stone se umístilo na 334. místě a často bývá označováno za nejlepší konceptuální album sedmdesátých let. Texty jsou o páru narkomanů z Berlína a propírají témata jako domácí násilí, cizoložství, úžívání drog, prostituci nebo sebevraždy. V aranžích jsou často slyšet dechy a celé album vyznívá dost depresivně. Většího komerčního úspěchu se proto nedočkalo.

Následovalo album Sally Can't Dance, které se jako první Lou Reedovo album dostalo do první desítky americké albové hitparády, a to i přesto že nějak neoplývá nápady a ve srovnání s předchozími alby je spíše podprůměrné. Následovala série několika dalších alb, které byly kritikou označeny jako podprůměrné. Celá série „vyvrcholila“ albem Metal Machine Music, které by mohlo klidně kantidovat na cenu „nejhorší LP všech dob“. Celé se skládá jen z kytarových smyček a vazeb a magnetofonového šumu. Sám Lou Reed o něm v jednom rozhovoru prohlásil: „Tenkrát jsem byl přesvědčený, že to bude fungovat. Musel jsem být opravdu hodně mimo“.

Další deska Coney Island Baby z roku 1976 s předchozím albem ostře kontrastovala. Hudební kritici ji sice hodnotí jako mírně nadprůměrnou, ale po předchozím úletu už mnozí posluchači Lou Reeda úplně odepsali. Texty jsou opět o lidech z newyorkského podsvětí, tentokrát je hlavní postavou transvestita Rachel, který je bookletu označen jako Coney Island Baby. Po této desce následovalo několik nevýrazných alb jako byla: Street Hassle, The Bells, Groving Up In Public. Poslední zmiňované album předznamenalo Reedovo nakročení k lidstější povaze jeho textů i hudby. Po dlouhé době se zde vrací k problematice rodiny. Album tvoří jakýsi prequel k fomáznímu The Blue Mask. Skladby jako Growing up in Public, The Power of Positive Drinking navrací Reeda k chytlavosti a sugestivnosti, kterou nevládl od alba Berlin.

70. léta jsou v reedově kariéře hodnocena jako nejslabší.

V roce 1980 se Lou Reed oženil se Sylvií Morales, a to i přestože se víc jak deset let před tím rozvedli. Jeho žena pro něj jistě byla inspirací k silným milostným písním. Tentokrát z toho byla velmi dobrá deska The Blue Mask. Následuje album Legendary Hearts. S dalšími nadprůměrnými deskami New sensations a Mistrial (byť dojem z Mistrialu poněkud kazí použitý „elektornický bubeník“, který albu dodává až robotický nádech)si Lou Reed mohl znovu dobývat svojí malinko pošramocenou hudební pověst. Za jediný úkrok stranou v této době snad můžeme považovat desku duetů se Samem Moorem (z dua Sam & Dave). Deska se jmenovala Soul Man a odhalila Reedovi poněkud omezené vokální možnosti. Z této doby, konrétně rok 1984, také pochází snad nejlepší záznam reedova živého koncetru - Live in Italy. Reed zde hraje po boku kytaristy Queina (který krátce na to odešel), baskytaristy Saunderse (ten jej doprovází dodnes) a bubeníka Mahera. V Reedově kariéře se jedná snad o nejčistší ódu na rock´n´roll a zvláště na konci pouze na kytary a bicí zahraný Heroin se může směle rovnat s originální verzi, není-li dokonce lepší. V roce 1989 Reed vydává album New York, které v tradici kytarové hudby a inteligentních textů pokračuje. Svižnost, nápaditost, chytlavost a soudobá kritika jsou čtyři hlavní devizi tohto alba. Ze skladeb jmenujme obzvláště nadmíru povedené Dirty Blvd., Busload of Faith a hříčku Sick of You. kritici se povětšinou shodují, že právě New York je završením toho, o co se Reed snažil právě v osmdesátých letech.

Na konci této éry Lou Reed natáčí společně s Johnem Calem desku Songs for Drella, která byla poctou Andymu Warholovi (Drella byla Warholova přezdívka). V minimalistickém provedení el. kytary, piana či violy znova ožívá svět Warholovy Factory a jeho přátel a album samé jen dokazuje, jak jsou si v hudbě protichůdné idee mnohdy nápomocné.

V roce 1990 se Velvet Underground po dvacetileté přestávce dali dohromady. Bylo to ovšem jen pro jeden benefiční koncert ve Francii. Po kratší přestávce se dali zase dohromady a tentokráte už pro koncertní turné, se kterým projeli celou Evropu. Na turné po Spojených státech však (kvůli vzájemným neshodám Lou Reeda a Johna Calea) nikdy nedošlo. V roce 1996 byli Velvet Underground uvedeni do americké Rock and Rollové síně slávy. Při vyhlašovavím ceremoniálu zahráli společně Reed, Cale a Maureen Tucker (bubenice Velvet Undergroun). Hráli píseň, která se jmenovala Last Night I Said Goodbye to My Friend, kterou věnovali bývalému kytaristovi VU Sterlingovi Morrisonovi, který nedlouho předtím zemřel. Sám Reed už byl dvakrát nominován do Rockové síně slávy, ale vždy zůstalo jen u nominací.

Během „unpluggedového šílenství“ v druhé polovině devedesátých let Reed nahrává záznam živého vystoupení Perfect night Live in London (1998). Se „zvukem diamantu“ (jak se sám vyjádřil) se zde pokouší o první vážnější průřez dosavadní tvorbou. Album však trpí nemastným neslaným výběrem jednotlivých skladeb.

V roce 2000 vychází mírné nadprůměrné album Ecstasy. Je to opět konceptuální album. Reed se tu ve svých textech zpovídá ze svých zkušeností s manželstvím a vztahy vůbec. V roce 2003 pak Reed vydává dvojalbum The Raven (album), opět konceptuální album, jehož soudržnost zajišťují krátké básně a texty Edgara Allana Poea. Kromě Lou Reeda si na albu zazpívala i řada hostů: David Bowie, Laurie Anderson, Elizabeth Ashley, Steve Buscemi, Ornete Coleman, The Blind Boys Of Alabama, Willem Dafoe a další. Někteří kritikové označují toto album za Reedovo nejlepší za posledních 20 let.

Čtyři roky na to Reedovi vychází záznám živého koncertu pod názvem Animal Serenade, které je konečně reprezentativním výběrem jeho významnější tvorby - od VU po současnost. Nachází se zde i několik živě přehraných skladeb z alba Berlin, jejichž živému provedení se Reed dlouhou dobu vyhýbal. Na poměru jiných „živáků“ se jednotlivé skladby často odchylují od svého originálu, mění polohu i rytmiku, je do nich zakomponováno několik vydařených sól pro cello.

Diskuze o interpretovi

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz