Biografie

Marilyn Monroe (1. června 1926 – 4. srpna 1962), vlastním jménem Norma Jeane Mortensen, byla americká filmová herečka, známá jako sexuální symbol 50. let 20. století.

Marilyn se narodila jako Norma Jean Baker Mortensen 1. června 1926 v General Hospital v Los Angeles. Její matka Gladys nechala do matriky zapsat příjmení Mortensen po svém příteli, který ji ale ještě před narozením dcery opustil. Všeobecně se ale předpokládá, že otcem malé Normy byl Stanley Gifford, zaměstnanec firmy Consolidated Film Industrion, kde pracovala i Gladys. Ta se o dítě nemohla starat, dědičné zatížení psychických poruch jako paranoia a schizofrenie způsobovaly časté výpadky "mimo svět" mladé Gladys, a tak Norma putovala do pěstounské rodiny, pak zpět k příbuzným a pak zase do sirotčince, kde strávila 2 roky. Sama toto období líčila v nejtemnějších barvách, to se ale později ukázalo jako zkreslující. Necelé dva týdny po svých 16. narozeninách se raději provdala za "chlapce od vedle" Jima Doughertyho, aby až do svých 18. narozenin nemusela pobývat v sirotčinci.

Manželství Normy a Jima bylo zpočátku dalo by se říct pohodové, Ameriky se ale dotkla válka a Jim narukoval k námořnictvu a Normu stereotyp v továrně na padáky, kde natírala i trupy letadel, začal upřímně nudit. Z toho ji ale vytrhl armádní fotograf David Connover, považovaný za objevitele Marilyn. Nafotil ji v pracovní kombinéze a posléze nabídl další spolupráci - Popelka otevřela svůj první oříšek a dostala šanci vstoupit do světa, o kterém tolik snila a o kterém jí vyprávěla její teta Grace. Když se Jim vrátil z války, rozvedli se.

Sotva dvacetiletá Norma tak začala pózovat známým i méně známějším fotografům, ještě jako brunetka se objevila na titulních stránkách magazínů. Její ambice ovšem sahaly dál - toužila hrát. Obcházela castingy, pod různými jmény zkoušela prorazit u Columbia Records a 20th Century Fox, avšak bez úspěchu. Mihla se v pár filmech kategorie B, rozeznat ji lze v komedii bratří Marxů Šťastná láska. Pomohlo jí až setkání s padesátiletým filmovým agentem Johny Hydem, jenž byl snad jedním z mála, který mladé - už - Marilyn věřil a snažil se upřímně pomoci. Jistě, byla za tím láska, ale jak sama Marilyn později připustila, pouze z jeho strany. Nabízel jí manželství, které by jí jistě katapultovalo mezi elitu Hollywoodu, ona ale odmítla, Johnyho prostě nemilovala. Využila ale jeho kontaktů a získala roli ve filmu Asfaltová džungle renomovaného Johna Hustona.

Rok 1950 pro ni znamenal vstup do Hollywoodu a smlouvu s filmovým studiem na 75 dolarů týdně. Šéf 20th Century Fox Darryl Zanuck sice Marilyn nemohl vystát, ale musel uznat, že diváci si jí začínají všímat a její jméno se začalo objevovat na reklamních plakátech. V letech 1951 - 1952 vytvořila role ve filmech Vše o Evě, Tak mladý jak se cítíš, Omlazovací prostředek nebo Ve spárech noci, kde na reklamních poutačích svým jménem už zastínila tehdy velice populární Barbaru Stanwyck.

Kde nastal zlom v jejím úspěchu? Jistě ve fotografiích, dalo by se říci více než lechtivých, na kterých byla Marilyn zahalená jen do vůně svého parfému Chanel Nr. 5. Bylo jí 22, když - jak prohlásila později - měla hlad a potřebovala peníze na auto, kterým jezdila na castingy, tak kývla na nabídku Toma Kellyho pózovat pro umělecké akty. Darryl Zanuck zuřil, ženské spolky byly pobouřené nahotou Marilyn. Její chytrý komentář k celé záležitosti ale způsobil, že ji ženy litovaly a muži ještě více zbožňovali. Za zmínku stojí ještě jeden moment. Při natáčení filmu Omlazovací prostředek se seznámila s hvězdou baseballu týmu New York Yankees Joe DiMaggiom. Téměř 2 metry vysoký, ale životem nenápadný rodilý Ital se Marilyn vytrvale dvořil.

Ona nadále natáčela a vytvořila dvě zajímavé role. Tou první byla psychopatická vychovatelka dětí Nell ve filmu Neobtěžuj se klepáním. Marilyninu krásu nepotlačily ani upjaté šaty, a vyšinutost Marilyn v tomto ponurém filmu náramně slušela. Henry Hathaway pak měl pro Marilyn ve stole scénář s druhou zajímavou rolí ve filmu Niagara. Tento film již Marilyn ukázal jako hvězdu velkého formátu a v titulcích bylo její jméno na prvním místě. Opět zajímavá role cynické a záletné mladé ženy Rose, která podvádí svého impotentního muže a provokuje ho s každým mužem, kterého potká. Skončí tak, jak si zaslouží - manžel ji v záchvatu zoufalství a hněvu uškrtí. Diváci to té potvoře přejí a zároveň litují jejího mladého života. Film se vyznačuje nejdelším záběrem ženské chůze v celé kinematografii a Marilyn si pro natočení scény uřízla podpatek u pravé boty o 1cm, a získala tím pověstný pohyb boků připomínající pohyb pístů,jak napsal jistý reportér po shlédnutí filmu.

Další filmy jako "Páni mají radši blondýnky" a "Jak si vzít milionáře" se již nesly v tradičním duchu dalších Marilyniných rolí atraktivní přihlouplé blondýnky. Premiéra druhého jmenovaného filmu byla ovšem pompézní korunovací Marilyn na královnu Hollywoodu.Když vešla do sálu v krajkové róbě bez ramínek, muži vstávali ze sedadel a každý chtěl alespoň letmo zahlédnout nejpopulárnější herečku Států.

V "Pánech" Marilyn vytvořila roli naivní a zdánlivě hloupé blondýnky Lorelei Lee, zatímco hollywoodská hvězda s bujným poprsím Jane Russell hrála brunetku Dorothy Shaw.Spolu vydělaly studiu pěkné peníze, neboť film byl nejnavštěvovanějším muzikálem r.1953.Navíc se z Marilyn a Jane staly přítelkyně - Marilyn vyzvídala na Jane, jaké to je mít za manžela sportovce (Russellová měla v té době za manžela Boba Waterfielda,profesionálního hráče amerického fotbalu)a také se znaly ze střední školy.Úspěch filmu jim nakonec vynesl zanechání otisků a podpisů v betonu před Graumannovým Čínským divadlem.

Druhý jmenovaný pojednával o třech mladých modelkách Schatze, Loco a Pole, které si za poslední peníze najmou drahé apartmá v New Yorku a uspořádají hon na milionáře.Jedné se nakonec skutečně podaří milionáře ulovit, zatímco další dvě najdou lásku.Marilyn zde sekundovala jiným ženským hvězdám: ve filmu ironické a skteptické Lauren Bacall a tehdejší blonďaté sexbombě Betty Grable.Ta se tímto filmem de facto loučila s hollywoodským trůnem, aby jej postoupila právě Marilyn.

Studio pak nečekalo a chtělo navázat na Marilyniny úspěchy dalším hitem - měl jím být westernově laděný film Řeka bez návratu v režii Otto Premingera.Marilyn tímto filmem nebyla nadšená,ale musela splnit závazky vůči Foxu.Ani další film Není nad showbusiness neuspokojoval představy Marilyn o jejích filmech,nicméně studio jí přislíbilo roli ve filmu Slaměný vdovec.Jedinou předností filmu "Není nad showbusiness" snad mohou být Marilyniny interpretace písní Irvinga Berlina.

Svatba s Joem DiMaggiem 14.ledna 1954 v San Franciscu a svatební cesta na Tahiti a do Koreje pak ale hned předznamenala konec manželství téměř ještě dřív než začalo. Joea pobuřovalo Marilynino dráždivé vystupování a styl oblékání, chtěl mít ženu v domácnosti, zatímco ona toužila hrát. Posledním hřebíčkem do rakve jejich manželství bylo natáčení Slaměného vdovce, kde proud vzduchu z podzemní dráhy Marilyn zvedne sukni až nad ramena.Ačkoliv se krátce po natáčení po necelých 9 měsících rozvedou, na premiéře filmu 1. června 1955, která se konala v den jejích 29. narozenin, se objevili ještě spolu.

Tak jako Marilyn kdysi dlouho nevydržela v továrně na padáky, nevydržela ani nápor image hloupé blondýnky. Vadilo jí, že ji nikdo jako umělkyni nerespektuje a trápilo ji, že ji nikdo nepovažuje za skutečnou herečku, ale jen za atraktivní doplněk.Byla unavená filmy,které jí studio nabízelo - od roku 1952 šla z filmu do filmu. Doslova tedy utekla do New Yorku studovat ve věhlasném Actor´s Studiu Lee Strasberga. Ponořila se do studia dramatu a psychoanalýzy a seznámila se s newyorskou intelektuální společností. Potkala zde také fotografa Miltona Greena, se kterým založila svou vlastní společnost Marilyn Monroe Production na výrobu filmů, čímž se stala průkopnicí. Snažila se být nezávislá a ve své produkci pak vytvořila 2 filmy: Autobusová zastávka a Princ a tanečnice (1957), jehož režie se ujal Lawrence Olivier a vytvořil s MM zároveň i hlavní roli. To už byla Marilyn provdaná za Arthura Millera.

Kvůli Marilyn Miller opustil manželku a dvě děti, Marilyn konvertovala k judaismu.Věřila, že sňatkem s vážným a váženým dramatikem si upevní pozici na filmovém poli, zároveň však Arthura milovala. Domnívala se, že stejně jako ona jeho, podpoří i on ji v její touze stát se dramatickou umělkyní. Když Arthura vyslýchal Výbor pro neamerickou činnost, Marilyn mu stála po boku a veřejně jej podpořila, čímž riskovala svou kariéru. Arthur ale ve svých projevech tak extrovertní nebyl a jeho uzavřenost Marilyn těžce nesla. Ta se navíc po prodělaném potratu a nenaplněných představách o hraní utápěla stále více v depresích, mlčenlivost Arthura tak její pocity osamělosti jen umocňovala. Nesourodý pár, který Amerika označila za svazek krásného amerického těla s velkým americkým mozkem, tak prošel první krizí. Marilyn si dala pauzu v natáčení a zakoupila farmu v Connecticutu, aby Arthur měl kde tvořit. Ten bohužel za celé čtyřleté manželství s MM vytvořil pouze scénář k filmu Mustangové a jeho příjmy se tak ztenčily.K dyž přišla nabídka na natočení filmu Někdo to rád horké, krize mezi nimi se jen prohloubila: Arthur Marilyn přemlouval, aby roli Sugar přijala, Marilyn zuřila, že další roli hloupé ženské,co nerozezná mužské od děvčat, už hrát nebude. A ačkoliv se jí podařilo opět otěhotnět, roli nakonec přijala.

Natáčet se začalo v roce 1958 na Floridě, ale Marilyn nebyla v kondici. Její závislost na uklidňujících prostředcích již byla - i přes těhotenství - poměrně vysoká, často zvracela a zavírala se ve své šatně. Vzhledem k tomu, že přibrala, cítila se v šatech navržených Ory Kellym směšně (sama řekla, že v nich vypadá jak srandovní tlustá svině), cítila se podvedená Arthurem a celým štábem. Jack Lemmon a Tony Curtis tak čekali v podpatcích a ženských šatech, než se Marilyn dostavila někdy i po několika hodinách na plac. Nikdo později nevzpomínal na natáčení s nadšením a Marilyn o své a Arthurovo dítě přišla. Přes všechno utrpení všech herců a režiséra Billy Wildera se film stal absolutním kasovním trhákem roku 1959,v počtu Oscarů jej předčil jen film Ben Hur a Marilyn za něj v roce 1960 obdržela Zlatý glóbus. Zřejmě by ji velice překvapilo, kdyby se toho ale dožila, že koncem 20. století byla komedie Někdo to rád horké vyhlášena nejlepší komedií století.

Po filmu Někdo to rád horké měla Marilyn pověst nezodpovědné, rozmazlené a nesnesitelné hvězdy. Když tedy pro studio měla natočit další film, nebylo divu, že bylo těžké najít pro ní hereckého partnera. Pro film Milujme se nakonec kývla francouzská hvězda Yves Montand. Už od počátku ale bylo jasné, že film díru do světa neudělá. Světlými momenty filmu jsou Marilyniny interpretace písní ("My heart belongs to my daddy") a pro novináře pikantní vztah MM s Montandem. Jedni se domnívali,že se tak Marilyn mstí Arthurovi, druzí tvrdili,že Marilyn se poblázněně zamilovala a jen těžce nesla,když se Montand po natáčení vrátil ke své manželce Simone Signoret.

Film Mustangové vznikal v nepříznivé atmosféře.Na place se ovšem sešli výteční herci jako Clark Gable, Montgomery Clift nebo Elli Wallach, navíc pod režijní taktovkou Johna Hustona. Mezi Marilyn a Arthurem panovalo napětí, natáčelo se ve žhavé Nevadské poušti, šedesátiletý Clark Gable odmítl dubléra a fyzicky náročné scény natáčel sám. Marilyn pak kladli za vinu, že natáčení brzdí. Mezi Marilyn a jejím idolem z dětství Gablem však vznikl hezký přátelský vztah a Gable trpělivě čekal, až Marilyn vyleze ze své šatny a odříká text. Uprostřed natáčení však musela být Marilyn opět hospitalizována na celkové vyčerpání organismu a 10 dní se zotavovala v Los Angeles. Melancholické drama podle scénáře Millera však nesplnilo Marilynino očekávání a film u diváků propadl, kritika reagovala také velmi vlažně. Navíc pár dní po dokončení filmu Clark Gable umírá na infarkt a jeho mladá manželka v médiích obvinila Marilyn, že při natáčení svým chováním způsobila jejímu muži napětí, které nevydržel. Zdrcená Marilyn se stáhla do ústraní, manželství s Millerem skončilo.V lednu 1961 pak Marilynina lékařka nechala Marilyn umístit na kliniku Paynea Whitneyho.Bohužel to se ukázalo jako fatální lékařské pochybení: Marilyn byla umístěna na patro pro nejtěžší případy do vypolštářované cely bez oken a dveří.Její zoufalé prosby o pomoc nikdo nevyslyšel, jen Joe DiMaggio přispěchal z Floridy a zajistil přeložení Marilyn na Columbia Presbyterian Medical Center, kde se Marilyn z hrůzného zážitku zotavila.

V souvislosti s problémy při natáčení, které Marilyn měla nebo sama způsobovala, se také hovořilo o jejím zdravotním stavu. Marilyn nikdy nebyla fyzicky ani psychicky odolná a vzdorovat napětí a tlaku, který s sebou život v hollywoodské branži nese, ji vysilovalo.V roce 1951 prodělala akutní zánět slepého střeva, v 27 letech ji diagnostikovali endometriózu, která jí způsobovala velké předmenstruační a menstruační bolesti, nehledě na fakt, že kvůli ní nikdy nedonosila dítě. Tradovalo se o nespočetných potratech, které Marilyn prodělala, faktem je, že v manželství s DiMaggiem potratila jednou a v manželství s Millerem se jednalo dvakrát o mimoděložní těhotenství.Ve své prac.smlouvě měla dokonce dodatek,že v době menstruace nebude natáčet ani stát modelem pro propagační materiály studia.Poč. r. 1962 jí byl odoperován žlučník.Někteří životopisci vyslovují i názor,že Marilyn trpěla Menierovou chorobou,jejíž léčba si vyžaduje pravidelný a střídmý jídelníček,vyloučení alkoholu,kofeinu a cigaret,což při životním stylu Marilyn bylo dosti obtížné. Když pak vezmeme v úvahu Marilyninu chronickou nespavost, psychickou labilitu, dědičné zatížení k psychickým poruchám a únavu z toho všeho plynoucí, je jasné, že byla v poměrně těžké situaci-studioví bossové ji označovali za hypochondra,ona ale měla zřejmě dost pádných důvodů k tomu si stěžovat.

Norman Mailer o ní napsal: "Měla nemanželský původ na straně jedné a celý rodokmen šílenství na straně druhé." Zážitky z jejího traumatizujícího dětství se pak jako bumerang vrátily v pozdějším věku v podobě psychických poruch a dyslexie, která Marilyn značně obtěžovala při učení se scénářů. Hollywood 50. a 60. let nahrával všem psychiatrům a psychoanalytikům, kteří bohatli na nemocných duších filmových hvězd a Marilyn nebyla výjimkou. Její špatný zdravotní stav samozřejmě lákal k výdělku a slávě jako lampa přitahuje můry. Její psychiatr Ralph Greenson byl také několikrát obviněn, že překročil svým chováním vůči Marilyn vztah lékaře a pacientky a nesl podíl na její tragické smrti, neboť jí nezodpovědně a naivně předepisoval velké množství léků, aniž by ale věděl, že Marilyn dostává jiné prostředky na spaní od jeho kolegy! Dokonce se vynořily názory, že ji záměrně zabraňoval v boji proti závislosti na barbiturátech, aby o svoji milovanou pacientku (a zároveň velice slavnou a bohatou pacientku) nepřišel. Na jeho doporučení si Marilyn zakoupila haciendu v mexickém stylu v Brentwoodu na 5th Helena Drive jen kousek od domu Greensona, na prahu domu stál nápis "Zde končí pouť", který má ve vztahu k Marilyn přímo osudový význam. Marilyn byla nadšená, po letech v pronajatých apartmánech měla konečně svůj vlastní dům a útočiště. Propadla jeho zařizování a zvelebování přilehlého pozemku s bazénem. Dům se tak také stal svědkem několika jejích schůzek s bratry Kennedyovými.

Přijala roli ve filmu Něco musí ustoupit a kývla na nabídky magazínů Vogue a Cosmopolitan pro vytvoření série fotek. Bert Stern pak v červnu 1962 vytvořil zajímavé akty s Marilyn, která dokázala, že i v 36 letech má ještě co ukázat a Richardovi Merymanovi z magazínu Life poskytla rozhovor (poslední ve svém životě) na téma sláva. Natáčení filmu se ale neslo v duchu boje mezi Marilyn a Georgem Cukorem, který film režíroval. Marilyn se nelíbil scénář, navíc opět onemocněla a z 30 natáčecích dní nebyla přítomna celých 21. Navíc si vzala volno, aby zazpívala prezidentu Kennedymu na oslavě jeho 45. narozenin v Madison Square Garden v květnu 1962. Šaty od francouzského návrháře Jeana Louise za tehdy neuvěřitelných 12 000 dolarů nenechaly nikoho na pochybách, že je pod nimi Marilyn nahá a svým zpěvem jasně dala najevo, že mezi ní a prezidentem existuje víc než jen přátelství. Pro studio Fox byla událost s New Yorkem poslední kapkou,Marilyn nejdříve zažalovalo, poté vyhodilo a nahradilo ji o 9 let mladší herečkou Lee Remick,začaly pak boje mezi Marilyn a studiovými právníky.Marilynin partner z filmu Dean Martin se do sporů vložil s prohlášením,že ve své smlouvě má uvedeno,že natáčet bude s Marilyn Monroe, nikoliv s Lee Remickovou a studio naopak zažaloval on. Po dvou měsících bojů však studio ustoupilo a naopak Marilyn nabídlo smlouvu novou, lepší. Po nevydařeném vztahu s Kennedym a jeho bratrem Robertem se Marilyn cítila jak odhozená stará hračka a náplastí se jí stala práce. Těšila se na spolupráci na muzikálu "V Brooklynu roste strom" a "I Love Luisa", hovořilo se o obnovení jejího vztahu s Joem DiMaggiem. Měla novou chuť do života a těšila se na budoucnost.

Když byl pak svět 5. srpna 1962 v ranních hodinách probuzen zprávou, že Marilyn je mrtvá, byl to pro veřejnost šok. Našli se tací, kteří její konec předvídali, neboť se již v minulosti ocitla na tenké hranici mezi životem a smrtí a teorii o sebevraždě věřili, či dokonce podporovali. Byli ale i ti, kteří ještě dlouho po její smrti věřili, že Marilyn si na život nesáhla, že nebyla sebevražedný typ. Odvážné teorie o vraždě tajnými službami či dokonce bratry Kennedyovými se nikdy nepotvrdily. Mohlo totiž také dojít k tomu, co se Marilyn přihodilo v minulosi již několikrát: toužila se vyspat a i když účinky kombinace prášků po těch letech velmi dobře znala, její organismus nevydržel takové množství, jaké měla požít ať již orálně či vpichem injekční jehlou, nebo i klystýrem, což bylo v té době běžné. Významnou roli sehrál opět dr. Greenson, ten ale nikdy neřekl celou pravdu a vůbec vyšetřování její smrti bylo odbyto a shrnuto do jedné věty: praděpodobně sebevražda.

Pohřeb a rakev obstaral opět Joe DiMaggio. Celou noc před pohřbem, na který nepozval ani jednu z hvězd, proplakal v kapli u její rakve. Zařídil, aby i po smrti vypadala krásně, jak si přála, a zavolal jejího maskéra a přítele Whiteyho Snydera, aby upravil obličej poničený prací patologa. 20 let pak Joe nechával na její hrob ve Westwood Village Memorial Park posílat rudé růže, nikdy se již neoženil a na rozdíl od ostatních - ať již skutečných či domnělých milenců a manželů Marilyn - nevytahoval pikantnosti z jejich společného života. Když roku 1965 stál v zástupu uznávaných baseballistů, kterým na newyorský stadion Yankees přijel podat ruku Robert Kennedy, ustoupil o krok zpět a Kennedymu ruku nepodal. A když v roce 1999 umíral, údajně pronesl "Konečně zas uvidím Marilyn".

 

A tak Marilyn sní svůj sen o charakterních divadelních a filmových rolích, uložená v zelenkavých šatech od Pucciho v barvě šampaňského a diváky baví svým zpěvem a smíchem ještě více jak 40 let po své smrti.

Jeffree Star a BrokeNCYDE na čarodějnice očarují Prahu

Jeffree Star a BrokeNCYDE na čarodějnice očarují Prahu

Diskuze o interpretu

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz