Olympic: Hodnoty se mění, bigbít zůstává

  • Olympic: Hodnoty se mění, bigbít zůstává Fotogalerie (1)
    • 07.11.2013
    • Tisk

    Kapela Olympic slaví padesátku a ke kulatinám si nadělila nové album. Vychází u Supraphonu, jmenuje …

    Sdílejte článek:

Kapela Olympic slaví padesátku a ke kulatinám si nadělila nové album. Vychází u Supraphonu, jmenuje se „Souhvězdí šílenců“ a pořád je to „starý dobrý“ Olympic: jasné bigbítové melodie, pravdivé texty, srozumitelný, podmanivý zpěv.

Vydavatelství pro vás celou skupinu vedenou Petrem Jandou vyzpovídalo. Elán a energii, které ze členů kapely pořád sálají, by jim mohli závidět mnozí výrazně mladší.

Olympic rozhodně nekončí a je to dobře!

Na přelomu jara a léta vám zemřel bubeník Milan Peroutka alias Ferda… Byla práce na nové desce o to těžší?

To ani ne: desku jsme měli v plánu už dřív, takže bylo jasné, že ji natočíme. Všechno šlo hladce. Začali jsme natáčet v srpnu, takže jsme měli i dobré počasí. Písničky byly připravené, z pětadvaceti jsme jich nakonec vybrali čtrnáct. Na každé jsme pracovali zhruba hodinu a pak jsme ji natočili.

Milan Peroutka se už na desce nestihl jakkoliv podílet?

Bohužel ne, natáčení jsme měli naplánované až na léto.

Jak těžce se hledal nový bubeník?

Lehce. Martina jsme znali, i nějaká ta spolupráce s některými členy Olympicu byla, takže když Ferda zemřel, přihlásil se sám. Původně s tím, že by si třeba zahrál na nějakém vzpomínkovém koncertu. Řekl: „kdybyste chtěli pokračovat, nabízím své služby“. A bylo to.

Jak dlouho jste uvažovali o konci kapely?

První dny tu takové úvahy byly. Byl to hrozný smutek, byli jsme úplně vykolejení, neschopni reálných úvah.

Přitom Milan není zdaleka první muzikant Olympicu, který zemřel…

To je pravda, ale vedle Miroslava Berky je jediný, který zemřel v té době, co s námi hrál. Ostatní už byli mimo kapelu. Ferdova smrt nás ohromně zasáhla. Byli jsme spolu poměrně často a za sebou jsme měli moc a moc věcí, šest cest do Ameriky a tři do Austrálie, několik tisíc koncertů. Ferda byl skutečně člen rodiny. Ono se to špatně vysvětluje, ale bylo to velice silné.

V anotaci desky se píše, že je nostalgická. Přepadá vás s přibývajícím věkem nostalgie častěji než dřív?

Nostalgie ani ne – v kapele je teď obecně spíše smutek. Je to pochopitelné: Ferda byl veselý kluk, neustále měl nové a nové nápady a šířil kolem sebe veselou náladu, vždycky nás pobavil nějakou kravinou. Jeli jsme například autobusem na koncert, a on přicházel třeba se sprostými písničkami nebo s vtipy, které někdy i třikrát zvojtil. Dneska je situace ve skupině trochu jiná: více si povídáme, žádné legrácky, řešíme budoucnost, co připravíme, co natočíme. Dřív jsme se daleko víc bavili. To pominulo.

Když jsme u těch smutných událostí: nedávno zemřel i Zdeněk Rytíř… Plánovali jste na novou desku nějakou písničku s jeho textem?

Popravdě – už ne. Před dvěma, třemi lety nám napsal poslední text, určitě už mu nebylo dobře a měli jsme pocit, že ho to hodně vyčerpává. Jde o písničku „My už jiný nebudem“, senzační text… Od jeho ženy jsme se pak dozvěděli, že to byl poslední text, který Zdeněk napsal. A shodou okolností to byla poslední věc, kterou s námi ve studiu nahrál Milan Peroutka.

První singl nové desky je písnička „Pane můj“. Dá se brát jako ohlédnutí za padesáti lety kapely? A druhá věc: v písni se zpívá, že „ač bezvěrec, obracím se k bohu“. Ke komu se v současné době obracíte?

K manželkám! Ale vážně: žijeme v typicky české společnosti, ve které nikdo neřekne, že není věřící a nikdo neřekne, že věřící je. Zmíněná písnička je právě o tomhle. Něco někde určitě je. Něco, co nás řídí a co z nás dělá lidi. Nemáme rádi církevní procedury a rituály, ale občas se koukneme nahoru, jestli nám tu kterou věc „ten nahoře“ schválí. Se stářím se tam obracíme stále častěji, hodnoty se mění. Ta písnička je i o lidské nevyrovnanosti, o nejistotách…

Vedle vlastních textů vám na desku přispěli i Eduard Krečmar, Miroslav Černý, Aleš Brichta, Karel Šíp…

To jsou textaři, se kterými už jsme spolupracovali. S Brichtou asi posledních patnáct let, s ostatními už od šedesátých, sedmdesátých let. Marná sláva – Pavel Vrba a Zdeněk Rytíř tu chyběj, ta rána se už asi nikdy zcela nezacelí. Mladým básníkům pořád něco chybí, musejí dozrát. Textaři se dnes holt neroděj, protože textařina není dobrý povolání.

Současně s CD vyjde limitovaná edice pěti set elpíček. Není to málo?

Není, je to tak akorát. Vyznavačů vinylů není zase tolik, i když jejich počet trošku roste. Přeci jenom vyndat LP z velkýho obalu, dát desku na talíř a pustit si ji přes dobrou velkou aparaturu – to je rituál. To je fakt krása.

Album nese název Souhvězdí šílenců. Připadáte si někdy jako šílenci?

Sami sice ne, ale někteří lidé si to o nás myslí. Ptají se: „Co je tak úžasného na zaměstnání, kdy tě ve dvě odpoledne naložej do nějakého třasotřasu, jedeš po tý šílený dálnici někam za Brno, tam zkouška, dvě hodiny čekáš, než se naplní sál, pak koncert a hodinu podepisování, a pak zase třasotřasem domů, kam se dostaneš ve dvě v noci? To vás fakt baví?“ A baví!

Jak bude vypadat váš „vánoční“ koncert 6. prosince v Lucerně?

Bude v čase předvánočním, ale koledy na něm hrát nebudeme. Bude to takový program na jedno použití. Zahrajeme pár věcí z nového alba, možná vyhrabeme pár věcí z programu z Malostranské besedy. Samozřejmě zazní i pár hitů a vlídné slovo. Houslistka Gabriela Demeterová si s námi zahraje dvě instrumentálky. A budeme lidi nabádat k míru, dobrotě a k tomu, aby na sebe byli hodní…

www.bestia.cz/olympic
 

 

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz