Přečtěte si rozhovor s legendárním Pražským výběrem

  • Přečtěte si rozhovor s legendárním Pražským výběrem Fotogalerie (22)
    • 05.03.2013
    • Tisk

    Na tento pátek 8. března 2013 připravil Supraphon reedici jednoho z nejzajímavějších českých rockových alb …

    Sdílejte článek:

Na tento pátek 8. března 2013 připravil Supraphon reedici jednoho z nejzajímavějších českých rockových alb 90. let. Řeč je o desce „Běr“ od Pražského výběru, která původně vyšla v roce 1997.

  Dalším důvodem k rozhovoru s Michalem Pavlíčkem, Michaelem Kocábem, Vilémem Čokem, Jiřím Hrubešem a Klaudiem Kryšpínem bylo i turné, které kapela na tento měsíc naplánovala…

  … to loňské vám zřejmě sedlo, když teď pokračujete…

PV: Vloni to byla vlastně jenom půlka turné. Řekli jsme si tehdy, že když se listopadová část povede, navážeme v březnu druhou půlkou. A listopadová část se podařila až nad očekávání dobře. Skutečně nám to sedlo.

Je něco, na co z listopadu nevzpomínáte úplně nejraději?

PV: To byly spíš drobnosti, lokální a technické záležitosti, které budeme vylepšovat. Taky jsme vloni nestihli zrealizovat některé nápady, tak čekají na tuto část turné. Ale je tu ještě jedna méně příjemná věc: naše zdravotní problémy. Marná sláva, koncerty konané v zimě tahle stránka věci vždycky provází – je více angín, chřipek, nachlazení. Je fakt, že Michal Pavlíček třikrát málem umřel. A blbě bylo i Jirkovi Hrubešovi.

Jiří Hrubeš: Vždyť nás přece otrávili, bodejť by mi nebylo blbě! Před pražským koncertem jsem myslel, že nepřežiju. Před halou, kde jsme zkoušeli, byla naftová centrála, která transformovala elektrický proud, a ta měla výfuk hned u vchodu. Zplodiny se pak dostaly dovnitř. Málem jsem zhebnul.

Vilém Čok: My zocelení bolševikem jsme to přežili v pohodě, ale Jirka, který tu dlouho nebyl, není na takové věci zvyklý. Skutečně to vypadalo, že během turné víceméně zemře.

Michael Kocáb: Naštěstí jsme vždycky měli na pódiu rakev, takže by se do ní hned dal a okamžitě by ho odvezli. To samozřejmě platí o komkoliv z nás, vždyť náš zdravotní stav už není nejlepší.

Rakev by tedy byla; máte v tom kterém městě, kde budete vystupovat, zjištěno, jak daleko je od místa koncertu hřbitov?

PV: Lehce ano; asi nejvýhodnější je v tomhle ohledu Praha, tady je těch hřbitovů přece jenom víc, jenom si vybrat.

Michael Kocáb: Ale s tou Prahou to bude letos trochu jinak: budeme hrát jiný program, než vloni, takže nevím, zdali bude rakev na jevišti. No, zřejmě ji pro všechny případy budeme mít v zákulisí. Tedy pokud vydrží. Ona už není úplně nejpevnější.

V ostatních městech jarní části turné budete hrát stejný program jako loni v listopadu?

PV: Ano, v ostatních městech předvedeme identický program, jaký jsme hráli vloni – vždyť jde o pokračování stejného turné. A lidi ty naše pecky chtějí slyšet. V Praze, kde už jsme loni vystoupili, dojde k obměně, v maskách i repertoáru, ale nebudeme prozrazovat všechno, ať se lidi mají na co těšit. A nejpestřejší koncert zažijí posluchači v Bratislavě, tam zahrajeme všechno, i to loňské, i to nové z Prahy.

Jak se prodávají v reedicích vydávané desky Pražského výběru?

PV: Nadobyčej dobře, za Straku v hrsti jsme skoro hned dostali platinovou desku. Asi to ani nebylo tak překvapivé, vždyť kdo by tuhle kultovní desku nechtěl mít? Straka v hrsti oficiálně vyšla ještě před Listopadem 89; v takhle ucelené podobě, vlastně v originálním tvaru, si ji tedy mohou zájemci pořídit po hodně dlouhé době. Přitom to byl obrovský šlágr. Musíme pochválit Supraphon za to, že se snaží vydat v ucelené formě kompletní tvorbu Pražského výběru, postupně v těch originálních verzích.

Běr je po Strace v hrsti, Výběru a Adieu CA celkově čtvrtou a druhou polistopadovou oficiálně vydanou deskou Pražského výběru, a v mnohém se předcházejícím albům vymyká…

Michael Kocáb: Tuhle desku mám rád. Je absurdnější a abstraktnější, než ty naše předcházející, povedla se. Dodnes ji poslouchám jako fajnšmekr, což asi zní blbě u vlastní tvorby, ale jsou tam zajímavé zvuky, texty, je to fakt dobrá deska. Stojíme si za ní.

Michal Pavlíček: Tohle album vznikalo v jednom z nejsevřenějších období našeho vztahu a spolupráce s Michaelem, v podobné atmosféře, jako když jsme dělali Straku. Doufám, že si teď Běr najdou i ti mladí, kteří ho neznají – samozřejmě vedle našich soukmenovců a příznivců.

Michael Kocáb: Nemyslím si, že by to byla posmutnělejší deska, než Straka v hrsti nebo Výběr, jak se to někdy říká. Pravda, je v ní něco z kafkovské nálady, která u nás tehdy panovala, jakási skepse nad životem, pochybnosti člověka, který stárne a kterému se v hlavě relativizují dosud jasné hodnoty. Ale – jak říkal Michal – vznikala v úžasné atmosféře a smutná není.

Michal Pavlíček: Jediné, co dodnes cítím jako nepříjemné, je to, že jsme se při práci na téhle desce do určité míry dotkli Vildy Čoka. V některých písních tam hraje na basu Marta Minárik

Vilém Čok: Prostě jste chtěli lepšího basistu a mě jste „vyhodili“. Nahrál jsem asi půlku desky… pak jsem si nadával, že jsem do toho projektu vůbec lezl. Jó, holt láska bývá slepá…možná jsem byl jen použit k tomu, abych doplnil image a z toho projektu byl Výběr a ne studiová skupina M.K. & M.P. Ale to je samozřejmě spekulace, která nemusí nebýt nepravdivá…

Michael Kocáb: … ale nevyhodili jsme tě, byla to shoda okolností. Některé písně vznikaly computerovým způsobem, byly technicky hodně těžké a bylo zapotřebí je nahrát rychle. Potom hledáte někoho, kdo je technicky hodně zdatný. Rozhodně to ale není dobrý způsob práce. Koneckonců – podobné problémy jsme měli i s bicími, původně vznikly computerově, Klauda je pak přehrál, ale bylo to složité. Kdyby album vznikalo víc ve zkušebně, kdyby se ten fofr víc eliminoval, určitě by to všechno hrál Vilém. Dneska bychom to, co tenkrát, už neudělali.

Vilém Čok: Já bych na to hlavně už nepřistoupil…

Pod více než polovinou textů na Běru je spolupodepsán Vlasta Třešňák; jak jste k němu přišli?

PV: Toho pozval Michal Pavlíček!

Michal Pavlíček: V těchto věcech hraje vždycky do určité míry roli náhoda. S Michaelem jsme se bavili o našich textech, o čem bude sdělení, jak mají vypadat, a mne napadl na výpomoc Vlasta Třešňák. Oslovil jsem ho ke spolupráci na některých svých věcech. Čekali jsme, co z toho vznikne, jak se ty světy propojí, a propojily se, myslím, skvěle. Tahle deska – to byla v tomto ohledu hodně hledačská práce. Společné texty jsme psali kus po kuse, frázi po frázi.

Neuvažovali jste o tom, že by si s vámi Vlasta Třešňák na desce taky zahrál, případně zazpíval?

PV: Ne, Vlasta je samorost. Písničky interpretuje do značné míry na pódiu po svém a pokaždé trochu jinak. Ale jako s kamarádem – textařem s ním byla báječná práce. On do Výběru nikterak razantně nevstupoval, přijel za mnou na venkov. Většinou, když se vracel z ryb. Otevřelo se pivo, debatovali jsme, vymýšleli jsme, nápady létaly vzduchem. Bylo i hodně srandy a bláznivých výletů do fantasie.

Část desky jste nahrávali u Michala Pavlíčka ve studiu Na kloboučku!

Michal Pavlíček: Vzpomínám si na jednu „veselou historku z natáčení“. Ze studia Sono nám přivezli pás, na který jsme natáčeli nástroje i zpěvy. Místnost byla velká, měla poměrně značný hal, udělal jsem tedy jakousi konstrukci z dek, aby se zmírnil dozvuk. Bylo vedro, nechal jsem otevřená okna. A tak se jednou kolemjdoucím naskytl úchvatný obrázek: Michaelovi, který seděl uvnitř té konstrukce z dek, koukala jenom hlava, a ta neustále opakovala výkřiky „Teta Květa se nekoná!“, což jsme potřebovali do písničky „Ach jó, jak já jsem línej“. Michael se opravdu rozjel a křičel to v různých variacích a intonacích asi deset minut, jeho výkřiky se nesly přes celou vesnici jako výkřiky strýčka Thea z Amarcordu. Všichni z obce si ťukali na čelo s tím, co se to na té mé chalupě děje, co je to tam za cvoky.

A ještě jednou k jarní části vašeho turné: pokud vím, je na nějaký čas poslední!

PV: Ano, skutečně je to na nějakou dobu poslední příležitost vidět a slyšet Pražský výběr naživo; příští rok nebudeme koncertovat. Nelze pořád kontinuálně vystupovat, navíc máme každý své vlastní projekty, kterým se chceme věnovat. Takže: kdo chce, ať přijde, kdo to nestihne, ať neteskní!

Chystáte nové album?

PV: Na tuhle otázku se těžko odpovídá. Řekli jsme si, že novou desku natočit chceme, ale materiál na ni musí vyzrát. Pak ji natočíme. Momentálně jsme ve fázi lehkosti, ve znamení smíření. Jsme taková vláda národního porozumění!

 

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz