KOFE-IN: Hudba je způsob, jak ze sebe něco dostat

  • KOFE-IN: Hudba je způsob, jak ze sebe něco dostat Fotogalerie (4)
    • 19.07.2011
    • Tisk

    KOFE-IN je lehce přidrzlá opavská partička, při jejímž poslechu začnete uvažovat nad…

    Sdílejte článek:

KOFE-IN je lehce přidrzlá opavská partička, při jejímž poslechu začnete uvažovat nad konečností nekonečna (nebo nekonečností konečna?) a přemýšlet, co vlastně znamená slovo „démoničnost“. Svou úspěšnost dávají najevo nejen druhým místem na YouTube festu, ale třeba povedeným koncertem v Londýně. Do osobního vesmíru kapely mě nechal nahlédnout zpěvák, básník, dramaturg a tak trochu filosof Jan Kunze.

Působíš na mě poněkud démonicky. Setkáváš se s tímhle přirovnáním?

Jan Kunze: Nejsi první, kdo mi tohle říká. Občas se po koncertě stane, že nám fanoušci – hlavně holky – přiznají, že se bojí mluvit se mnou a s kytaristou Vláďou. Prý působíme démonicky, a pódium to asi ještě nějak umocňuje. Já mám ale rád expresivnost ve výrazu i v tvorbě. Celý rock’n’roll přece pracuje s jistou nadsázkou: lidi se oblíkají do různých kostýmů a stříhají si různé účesy a to k tomu prostě patří, takhle to má být. Vystoupení musí zanechat rozjitřené emoce, ať už pozitivní nebo negativní. Nejhorší je, když se přijdeš podívat na jakékoliv umění a při odchodu si NIC nemyslíš, NIC necítíš. To už je lepší říct si, že to bylo pěkně ujeté, protože tě to rozohnilo a donutilo k nějakému názoru, což znamená, že ti to není jedno. Jakmile ti je něco jedno, tak to nemá žádný potenciál. Tam, kde se nachází extrémní názor ve smyslu „to je hodně špatné“, se určitě najdou i lidi, kteří budou říkat „to je hodně dobré.“

Má nějakou výhodu být chlapeckou kapelou?

JK: To zní hrozně, chlapecká kapela, my přece nejsme žádný Lunetic! Ale je mi jasné, na co narážíš. Řeknu to takhle: na naší první desce hostovala Klára Vytisková z Toxique a ta si myslí, že holky jsou mnohem lepší fanynky. Jsou aktivnější, víc na muziku reagují a dávají kapele výraznější zpětnou vazbu. Takže jsme rádi, že se nám tohle publikum daří oslovovat – což samozřejmě neznamená, že pro kluky nehrajeme.

Jak myslíš, že v dnešní době vnímá mládež umění?

JK: Většině mladých je umění víceméně ukradené a myslím, že to tak bylo vždycky. Ta menší část umění vnímá, ale často ho taky sama produkuje. Žijeme ve spokojeném bla­hobytu a lidi mají základní životní potřeby vyřešené, technologie jsou levné, takže všichni chtějí být umělci: herci, hudebníci, básníci, výtvarníci… Jen si vemte, kolik posvěcených umělců s diplomem ročně vyplivnou naše univerzity! Netrpíme nedostatkem umění, protože v dnešní době není žádný problém ho vyprodukovat; spíš řešíme, jak ho dostat k lidem, aby si ho vůbec všimli. Třeba na Bandzone je přes dvacet tisíc českých a slovenských kapel. Najdeš tam určitě spoustu kvalitních věcí, ale mezi ostatními bohužel zapadnou, protože je toho opravdu moc a dneska nemá nikdo čas se tím prokousávat.

Jak jsou podle tebe umělci v současné době podporováni?

JK: U nás strašně mizerně, dneska musíš do umění investovat spoustu vlastních prostředků, jinak budeš pořád stát s nataženou dlaní. Přitom máme příklady ze světa, kde to prostě funguje. V Respektu nedávno vyšel výborný článek, kde se píše o tom, že ve Švédsku, v Kanadě nebo v Rakousku vytvořili grantové okruhy pro rockové kapely! Došlo jim totiž, že i jejich stát se musí prezentovat nějakou moderní hudbou a že kapely vlivem úpadku hudebního průmyslu potřebují peníze na činnost, která je čím dál nákladnější. Něco takového v ČR vůbec neexistuje. Tady když jsi kapela z regionálního města, můžeš si podat grantovou žádost a možná dostaneš dvacet tisíc. Za to ale nenatočíš ani dvě písničky. O grantech krajských nebo republikových si můžeš nechat jenom zdát.

Na kolik peněz vyjde natočit album?

JK: Je to různé. Svépomocí se to dá natočit za hubičku. Jinak album stojí podle toho, kdo ho produkuje, kde ho točíš, jaký chceš mít obal a na výslednou cenu má vliv i spousta dalších záležitostí. Normální česká kapela se pohybuje v rozmezí 100–250 tisíc korun za album.

Koncertujete po celé ČR. Kde je podle tebe nejnáročnější publikum?

JK: Tradičně se mezi muzikanty drží názor, že nejtěžší je Praha. Dneska máme rok 2011, do Prahy jezdí muzikanti z celého světa od těch nejmenších, co hrají v malých klubech, až po ty největší hvězdy v O2 Aréně. Člověk si tady může zajít jeden den na Imogen Heap a druhý den třeba na Green Day, to znamená, že je fakt zhýčkaný a nedá ti nic zadarmo, protože je zvyklý na maximum. A show menších českých kapel se nikdy nemůže vyrovnat show celosvětových hudebních hvězd.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že extravagance v ČR není moc dobře přijímána. Čím to je?

JK: Jsme malá země. Takový Chris Corner z IAMX nebo Marilyn Manson mají tak vyhrocenou image, že ji musí dodržovat i v normálním životě. Sice ne tak jako na koncertě, ale pořád chodí v nějakém líčení apod. To by u nás nikdo nezvládl, i díky reakcím okolí. Další věc je, že ČR, co se týká rádií a televize, je strašně konzervativní a jakoukoliv odlišnost okamžitě uzemní.

Před časem jste vystupovali v Londýně. Máte v plánu vyrazit ještě někam do zahraničí?

JK: Vůbec se tomu nebráníme, ale hraní v zahraničí je pro nás spíš zaplacený výlet. V Londýně jsme si vydělali na jídlo, ubytování a cestu. Určitě jsme neplánovali, že tam chceme nějak prorážet, to v žádném případě. Možná by se to někdy s notnou dávkou štěstí podařilo, ale musel by ses tam přestěhovat a žít tam. Ne že budeš bydlet tady a posílat demonahrávky do Londýna, to je naivita.

Na jaře vám vyšla deska Libertin, z které je i píseň „Kladu tě na vodu“. S tou jste se nedávno účastnili YouTube festu, což je soutěž pro nadané tuzemské kapely. Jak jste dopadli?

JK: KOFE-IN se s videoklipem Kladu tě na vodu umístil na 2. místě. Vybíralo se z 622 hudebních videí, v porotě byl třeba Xindl X, Kryštof Michal ze Supportů a další. Jsme strašně rádi, že si naší písničky všimli lidi z branže a vybrali ji do té nejužší nominace. Z takového množství videí až na druhé místo, to je podle mě slušné.

Co teď máte s KOFE-IN v plánu?

JK: O víkendu se natáčel klip k písničce „Levituju“. Vůbec poprvé jsme pracovali s tak velkým množstvím lidí před kamerou. Vystupovalo tam hodně holek a bude to takový veselý videoklip. Všechna naše předchozí videa – „Kladu tě na vodu“, „Sebe mi dej“ i „Drogy“ – jsou temnější. Řekli jsme si, že teď uděláme věc, která bude vyloženě pozitivní. Jinak jsme si natáčeli celou jarní šňůru a chceme z toho sestříhat dokumentární filmeček. No a na podzim máme sjednané nějaké koncerty, ale rozhodně si toho nenaložíme tolik, jako na jaře.

Kromě KOFE-IN realizuješ svoji uměleckou tvorbu i v básních. Vydal jsi dvě sbírky „Hičhaikum“ a „Dekadent dezert“. Jedna z nich má dokonce tři vydání a všechna se úspěšně prodala. Jaký je mezi nimi rozdíl?

JK: Hičhaikum je inspirováno mými cestami po světě a zenovým buddhismem, je snové a halucinogenní. Druhá sbírka Dekadent dezert je úplně jiná. Texty jsou rozsáhlejší, mají uvolněnější formu a při srovnání obou knih si čtenář určitě všimne radikální změny poetiky. Základní inspirace Dekadent dezertu vychází z města a života v něm. Hičhaikum už vyšlo ve třech vydáních a chystá se čtvrté; náklad Dekadent dezertu už se taky povážlivě tenčí. Paradoxní je, že můj spontánní mladistvý debut je mezi lidmi stále velmi oblíbený, přestože jsem si myslel, že sexuálně otevřenější a celkově zlobivější Dekadent dezert bude pro současného čtenáře přitažlivější.

Ty jsi vášnivý cestovatel, který nemá problém vydat se třeba do Jižní Ameriky jenom s batůžkem na zádech. Co tě na tom tak přitahuje?

JK: Nejvíc mě baví fakt, že se nacházíš v cizí zemi a vnímáš úplně jinou realitu. Je to o svobodě. Na místě, kde normálně žiješ, jsi zapředený do sítě sociálních vztahů, jako jsou rodiny, přátelé, práce… Ti všichni od tebe něco očekávají. Často se dostaneš do situací, kdy si uvědomíš, že musíš řešit něco, co vůbec nechceš. Kdežto na cestě funguješ sám za sebe. Svoboda je pak tisíckrát větší, než kdy můžeš poznat doma. Baví mě ty opravdu zajímavé země, kde ještě dýchá původní kultura. V Evropě se v podstatě žije všude podobně, jako tady u nás. Když jsi třeba v Mexiku nebo Bolívii, musíš dávat pozor, aby tě někdo neokradl. Musíš fungovat jinak, brát věci jinak, zvyknout si na jiné pojetí času, jíst jídlo, které není pro Evropana úplně košer. Ale odměnou jsou ty podněty všude kolem.

Vaše první album se jmenuje „Osobní vesmír“, což mě navádí k otázce, jestli jsme ve vesmíru sami?

JK: Chtěl bych věřit, že ne, bylo by to smutné. Třeba se to tu jednou všechno pokazí a tím to celé zanikne. Jsem globální pesimista, ale lokální optimista. Ve vlastním životě věřím v to, že bude všechno dobré, ale když sleduju, co se tady kolem děje, myslím si, že to jednou půjde do kytek.

Když mluvíme o zániku, věříš, že bude v roce 2012 konec světa?

JK: Ne, to určitě ne. Myslím, že v to vlastně nevěří nikdo, i když jsou lidi, kteří říkají, že ano. Ale kdyby tomu doopravdy věřili, tak už se teď začnou chovat úplně jinak. Vždyť my nechceme věřit ani vlastní smrtelnosti. Věřit v nějakou konečnost, smíření se s koncem je de facto opravdu konec existence ještě zaživa. Podle mě je nejdůležitější žít život tak, abys lidem vědomě neubližoval, a snažit se užít si ho. A maximálně zhodnotit svůj vlastní potenciál, něco ze sebe dostat a obohatit tím lidi, s kterými se potkáváš.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz