Martin Pošta: Klubová scéna jako by umírala

  • Martin Pošta: Klubová scéna jako by umírala Fotogalerie (4)
    • 12.07.2011
    • Tisk

    Muzikálový čaroděj, Lauřin tygr, neskutečný showman, srandista a milovník přírody…

    Sdílejte článek:

Muzikálový čaroděj, Lauřin tygr, neskutečný showman, srandista a milovník přírody, co po zpěvu rád lenoší. Pod těmito tvářemi se skrývá Martin Pošta, frontman kapely Poste Restante. Sem tam nerespektuje zákazy vjezdu a z nevýhod dělá zásadně přednosti. Je to chlap, který se s vámi podělí nejen o Šišky s mákem, ale také o hudební zážitky, vtipné historky a svůj názor na popularitu.

Co byl váš nejsilnější zážitek na pódiu?

Martin Pošta: Pro mě byly úžasný zážitky v době, kdy se jezdilo s kapelou Laura a její tygři po Evropě. Často jsme vystupovali na koncertech ve Francii, kde bylo 15 až 20 tisíc lidí. Představte si situaci, že v cizí zemi zpíváte česky a lidi to berou jako zábavu a řádí! To byly rozhodně ty nejsilnější zážitky!

Dá se tedy prosadit s českým textem v zahraničí?

MP: No nevím, jestli dneska. Měli jsme úspěch v zahraničí hlavně díky době. Vyjelo se ven hned po revoluci. Český kapely byly pro západní země exotický, tím pádem byli lidé zvědaví, co Češi dělají za muziku. Tenkrát ta čeština procházela. Nevím, jak by to bylo dneska.

S kapelou Laura a její tygři jste 3 roky koncertovali mimo tuzemsko scénu. Když jste se vrátili zpátky, měli jste problém se zase prosadit. Čeští fanoušci na vás po takové době prakticky zapomněli. Jak se vám povedlo dostat se znovu do povědomí?

MP: To bylo období po revoluci, kdy lidi nechodili skoro nikam, takže nenavštěvovali ani naše koncerty. Právě proto jsem se účastnil konkurzu na Draculu, do kterého mě poté obsadili. Do povědomí se dostávám momentálně jenom díky muzikálům.

Jaká je vaše nejoblíbenější postava, kterou jste ztvárnil?

MP: Ta je úplně jasná. Je to Merlin. Hrál jsem ho v Excaliburu v divadle TaFantastika. Celkově mě strašně bavil.

Vy se věnujete nejen muzikálům, ale i své kapele Poste Restante. Před pár týdny proběhl křest prvního alba, „Šišky s mákem“. Proč jste zvolili takový název?

MP: Jmenuje se tak jedna z našich písniček. Ten nápad byl úplně jednoduchej, nemá žádný jiný podtext. Zní to prostě zajímavě. Když se podíváte někam do regálu, „Šišky s mákem“ uhodí do očí.

Poste Restante ve mně evokuje jedno italské slovíčko, interessante, což znamená zajímavý. Čím si myslíte, že jste jako kapela pro diváky zajímaví?

MP: Vždycky jsem se snažil na jevišti vytvářet show. Snažím se ji vytvářit i tady v kapele. Také máme výbornýho kytaristu, Luboše Moravce, který nám skládá neobyčejný texty a hudbu. Ale chtěl bych na pódium dostat divadlo. Včera jsme měli zkoušku, na které jsme se domluvili, že do skupiny přibereme dvě holky jako vokalistky, což by měl být přínos právě pro tu show.

Co by měly slečny vokalistky splňovat?

MP: Protože jsme všichni pánové ve středním věku, chceme do kapely dostat mladou krev, aby byla přístupnější širšímu publiku. Zpěvačky by měly být tedy mladé, měly by umět zpívat a hýbat se. Důležité je, aby z nich šel náboj ve smyslu sex-appealu.

„Když zpívám, tak naroste mi hřeben, jsem chlapák jako řemen.“ Tohle přesně vypovídá o tom, jaký jste na pódiu showman. Jste jím i v soukromí?

MP: Určitě ne. Mám rád klid. Proto jsem si pořídil domek za Prahou v přírodě. Ten text, který jste citovala, je z písničky „Šišky s mákem“. Pokračuje, „a po zpěvu rád lenoším, žehlím, chodím do přírody,“ a to je ono. Přesně takový jsem.

Na stránkách píšete, že váš klávesák, Robert Jíša, posunul šíři záběru kapely o nové perspektivy. Jaké konkrétně?

MP: Robert Jíša je člověk, který skládá filmovou muziku, dokumentární filmy a relaxační muziku. Jeho pohled na hudbu je naprosto odlišný od ostatních. Vkládá tam harmonii úplně novým způsobem. Na cédéčku je písnička „Poldové“ – tu složil on sám. Když si ji poslechnete, všimnete si, že je opravdu jiná, než všechny ostatní.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že neuznáváte Slavíka, protože je to soutěž popularity a ne kvality. Myslíte si, že v Česku vůbec nějaká soutěž kvality je?

MP: Respektuju různý soutěže, spíš nemám potřebu se jich zúčastňovat. Když je něco populární, tak to neznamená, že je to kvalitní. Samozřejmě jsou výjimky, kdy to tak funguje. Myslím, že v kvalitě byse u nás nemělo vůbec soutěžit. Buďto ta kvalita je a pak se prosadí sama, anebo není a pak se prosadí popularita. Ten showbusiness je hodně o tom, že čím víc je člověk kdekoliv vidět, tím je populárnější a vyhrává soutěže. Pak nezáleží na tom, jestli to, co dělá je kvalitní. Samozřejmě kvalita je důležitá. Problém je ten, že česká rádia pouští jen populární muziku a nepošlou do éteru to, co je v mých očích hodnotný. Nemyslím teď naši kapelu. Těch interpretů, kteří něco umí, je spousta a hrajou výborně. Mají co sdělit, ale prostě se nepouští, protože nejsou nikde vidět.

V dnešní době, kdy jsou různý Facebooky, Twittery, apod., přijde vám, že je pro muzikanty lehčí prorazit nebo naopak těžší, jelikož je tím internet zahlcený ?

MP: Moje zkušenost je taková, že dneska se mladý lidi baví jiným způsobem, než dřív. Už nechodí do klubu na kapely zapařit. Jdou pařit někam jinam nebo právě sedí u toho Facebooku, Twitteru, apod. Je to můj názor, nejsem si jistý, jestli to tak doopravdy je. Jediné, co vím je, že opravdu známé kapely kolem mě, mají ten samý problém – do klubu na ně chodí strašně málo lidí. Samozřejmě festivaly a velký koncerty jsou něco jinýho, ale ta klubová scéna jako by umírala.

Kdybyste si musel vybrat – nebyla by jiná možnost – čemu byste dal přednost? Muzikálovému hraní nebo hraní s kapelou?

MP: Před 20 lety bych si zvolil kapelu. Dneska jsem uvázaný hypotékou, alimenty a různými dalšími výdaji, takže bych byl nucený zvolit si muzikál. Když to dám na misky vah, muzikál je opravdu úžasná věc. Už kvůli společenství lidí, kteří ho vytváří a pak v něm fungují. Když to přeženu, zformujeme něco jako rodinu. Muzikál je zkrátka věc, která je strašně fajn. Koncertní hraní mě teď baví víc, protože jsem dlouho s kapelou nehrál. Z Laury jsem odešel asi před 5 lety a doteď jsem dělal jenom muzikály.

Proč jste z Laury vlastně odešel?

MP: Fungovali jsme asi osmnáct devatenáct let – to je jako manželství. Za tu dobu vznikaly různý konflikty, kvůli kterým jsme se dohodli, že bude lepší kapelu rozpustit. Karel Šůcha, kapelník Laury, ale postavil novou skupinu s novejma lidma a opět se jmenují Laura a její tygři. Hrajou dodneška a myslím, že jim to jde výborně. Moc se mi jejich koncert líbil. Na našem křtu vystoupila Laura a její tygři réunion, to znamená v původní sestavě s Ilonou Csákovou a Milošem Vacíkem a s lidma, kteří tam hráli kdysi. To byl pro mě opravdu zážitek.

Proč byla Poste Restante pojmenována zrovna podle vás? V kapele působí i jiní známí hudebníci.

MP: To je showbusiness. Když se něco prodává, musí se o tom vědět, ať jde o prací prášek nebo kapelu. Je to v podstatě to samý. Důležitý je z toho vytáhnout to nejznámější, aby to zaujalo a dalo se to prodávat. Takže to není žádný egoistický manýr, ale spíš obchodní záležitost. Byl bych rád, kdyby se časem kapela jmenovala jenom Poste Restante. Nemám potřebu, aby to bylo „Martin Pošta Poste Restante“. Ale v současné době, když vyvěsíme plakát s nápisem Poste Restante, nikdo neví, co to je. Ovšem když je tam Martin Pošta, tak alespoň muzikálové publikum je trochu v obraze.

Ještě chvíli zůstaneme u toho příjmení. Nedělali si z vás v dětství spolužáci srandu? Třeba „Pošta, skoč na poštu,“ apod.?

MP: Samozřejmě ano. Mám spoustu zážitků. Tuhle jsem jel po magistrále kolem Hlavního nádraží a tam byl takovej plac se zákazem vjezdu a nápisem: „MIMO VOZIDEL DRAH A POŠTY“. Já jsem potřeboval nutně něco vyřídit, takže jsem tam vjel. Trvalo mi to asi 10 minut. Vracím se zpátky a stojí tam policajt. Dojdu k němu a říkám: „Dobrý den. To je moje auto.“ „No výborně, dejte mi doklady. Víte, čeho jste se dopustil?“ „No vím. Je tam zákaz vjezdu, ale já jsem potřeboval opravdu rychle něco vyřídit.“ „Jste ochotný zaplatit pokutu?“ „Nejsem.“ „Tak já vám napíšu složenku.“ „Nemusíte. Nic platit nebudu,“ povídám. „Jak to?“ „No, je tam zákaz vjezdu, ale pod tím je MIMO VOZIDEL DRAH A POŠTY a tohle je vozidlo POŠTY.“ Tak se podíval na ty doklady, zasmál se a nechal mě normálně být.

Vy jste i na křtu vystoupil v přestrojení za pošťáka. Neuvažoval jste třeba v dětství, že by to mohlo být vaše budoucí povolání?

MP: Nene, to určitě ne. Pošta není vůbec výhodný jméno, ale je důležitý udělat z nevýhody přednost. Tím se řídím celý život. Prostě udělejte z toho, z čeho by mohl mít někdo problém, srandu. To funguje.

Co plány do budoucna?

MP: Do budoucna bychom chtěli s kapelou přidat ty zmíněné vokalistky a přetvořit muziku. Udělat ji taneční, aby to mělo modernější zvuk. Jinak co se týká muzikálů, tak od srpna budu zkoušet Popelku, což je muzikál na ledě.

Takže budete jezdit na bruslích?

MP: Nebudu, já na bruslích neumím. Budou tam jezdit renomovaní krasobruslaři, kteří to doopravdy umí. Já si zahraju čaroděje. V úvodu vyjedu na led ve stromě, který vyroste až do výšky 5 metrů. Bude to opravdu moc hezký muzikál.

Vraťme se ještě k Poste Restante. Na stránkách prodáváte cd „Šišky s mákem“ za 99,– Kč. Není to nějak málo?

MP: Těch 99,– Kč je pouze zavádějící cena dokud se album nedostane do kamenných obchodů. V budoucnu bude stát víc. Zatím ho lze koupit jenom na našich stránkách www.poste-restante.cz a na koncertech.

Co videoklip?

MP: Ten nemáme. Na druhou stranu, není moc příležitostí, kde ho pouštět. To je další věc, ať jsou to rádia nebo televize, média v Čechách hudbě moc nepomáhaj. Ale rádi bychom ho natočili. Rozhodujeme se mezi 3 písničkama: Šišky s mákem, Čistý víno a nebo Rasta.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz