Poslouchejte rádio na mobilu

Rychlé spuštění rádia

Spustit rádio
ABradio.cz na Facebooku

Cartonnage: V létě na festivalech naservírujeme synth popový fresh

Autor: Dáša Topolová, foto kredit Maya D Lískovec | Publikováno: 30.06.2011

Nadpozemsky progresivní duo Cartonnage patří bez pochyby mezi přední kapely české klubové scény. Před pár týdny pokřtili své řadově třetí album s názvem „I’m Not Your Computer“. A nebyli by to Cartonnage, kdyby se křest odehrával klasicky s láhví šampaňského a okázale strojeným proslovem. Přímo z hudebního soustředění za mnou přijela herečka a zpěvačka Vanda Hauserová alias Vanda Choco.

Koláže z fotek, kartonu, látek a kovu s nápisem „Cartonnage“ zdobící stránky časopisu – takhle vzniklo jméno vaší kapely. Mě by zajímalo, jak vznikla kapela samotná?
Vanda Choco: Naše seznámení s Arminem proběhlo na konzervatoři. Jednou jsem jela k němu do studia nahrávat dema pro nějakou zpěvačku. Pak jsme zkoušeli jamovat a zjistili, že se to k sobě dobře pojí. Takhle jsme se dali dohromady a stejným způsobem vznikla i první deska. Ta spadala spíš do takovýho ambience, nu jazzu až k trip-hopu.

Vy se pořád vyvíjíte, hudebně směřujete dál. Kam myslíš, že až dojdete?
VCH: Tak to netuším. Od druhý desky jsme se vyvinuli tak, že jsme v první řadě za ty 3 roky víc dozráli. Člověk ví, jak já říkám, kde je sever. Máš po těch zážitcích s předchozí deskou daleko víc zkušeností. A taky díky koncertům, který máš za sebou, si o hodně víc uvědomuješ, kam chceš jít a dávat energii. To je důležitý. Nové album se posunulo zvukově i aranžérsky. Progres je dobrý. Měl by být u každý kapely,ale je to samozřejmě těžký. Fakt obdivuju interprety, kteří třeba vydávají osmé album, mají pořád kde brát a ta deska je výborná. To je strašně těžký.

Vrátila ses z hudebního soustředění. Na čem jste tam pracovali?
VCH: Dělali jsme mimojiné na zvuku našeho alba pro živý hraní. Přeci jen to nebude znít stejně jako na desce. Na živých koncertech musíš pracovat s energií, aby to lidi chytlo. Kromě zvuků a nových synth leadů jsme tvořili setlist, na kterém budou samozřejmě starý i nový věci. Ty nový nemáme ještě úplně zažitý, takže je dobrý na nich pořád pracovat.

Když už je řeč o živácích, kde se vám hrálo nejlíp?
VCH:Nemám to rozdělený na malý a velký pódia. Vždycky se musí spojit ta energie lidí s tvojí. Je to stejný i na divadle. Můžeš hrát pro pár lidí a to představení je dobrý. Stejně tak můžeš hrát pro plnej sál a nestojí to za nic. Asi zatím nejlíp se mi hrálo ve Francii na Europavoxu. To byl hrozně hezkej koncert. Venku je totiž cítit, že lidi jsou na synth pop zvyklí. Z hlediska pokrokovosti je tam vůbec nic nepřekvapí, což je trochu opak vnímání hudby tady. Fanoušci jsou tam hlavně víc otevřený. Od první písničky jsou pozorný, jdou s tebou, a podle nálady začnou skákat a dovádět, prostě se baví.

Zahoďme tu špinavě otřepanou větu „na český poměry je to dobrý,“ a pojďme si upřímně říct, že vaše tvorba se dá s přehledem srovnat i se zahraničím. Přesto se mi v ČR zdáte nedocenění….
VCH: Já si myslím, že ČR není na takovýhle žánr připravená. Přeci jen je to pořád okrajový. V Evropě se rovná to, co děláme, mainstream popu, ale v ČR ještě pořád ne. Doufejme, že to sem dojde. Třeba už budeme v důchodu, ale doufejme…

Ne, vy budete oslavováni až po smrti! ;)
VCH: A dostaneme posmrtnou platinovou desku! 

Vaše poslední album se jmenuje „I’m Not Your Computer“. Mně to zní jako narážka.
VCH: Jo! Správně jsi to pochopila! A jsi první, která se mě na to ptá. Ono je to totiž trochu feministický. Tahle písnička vznikla spontánně minulej rok v backstage na piešťanským Grape festivalu. Najednou mě to napadlo a začala jsem si zpívat: „I’m not your computer, you taste like bitter butter .“ Protože mi to přišlo dobrý, vzala jsem si videokameru a natočila se. Potom jsme s Carli Jefferson dopsaly text. Minulý týden jsem potkala kamarádku, která žije s Američanem. Říkala mi, že mu to zpívá vždycky, když ji naštve.

Vyhrajte novou desku skupiny Cartonnage v naší soutěži!



Když mluvíš o chlapech, v kapele působíte jenom dva – ty a klávesista Armin Effenberger. Hádáte se, jakožto příslušníci opačného pohlaví, často?
VCH: My to máme s Arminem rozdělený. On se hodně stará o muziku a já zkouším obsáhnout všechno kolem. Ale nehádáme se. Já na něj v těch hudebních věcech dám. Pomáhá mi, když si ty koncerty nahrávám. Pak vše vidím objektivně a snažím se to zhodnotit. Navíc jsme oba nekonfliktní typy. Ale když už se něco stane, tak to řeknu hned, narovinu a ono se to nějak vyčistí.

Nebylo vás v Cartonnage jednou dobou víc?
VCH: Bylo. S Al-Eshem spolupracujeme dodnes. Připravoval s Arminem druhou desku a podílel se i na albu „I’m Not Your Computer“. Písničky, který Armin sám produkoval, vždycky vycházely od nás dvou. O kapelu se staráme taky jenom dva. Devadesát pět procent věcí vzniká u nás. Proto jsme na třetí desce zůstali už sami a ostatní tam vystupují ve formě hostů.

Křtu tohohle alba se „ujal“ pudl z filmu Hanebný Pancharti od Q. Tarantina. Jak jste k němu přišli?
VCH: Úplně náhodou. Kamarádka má chovnou stanici pudlů. Víme už asi 2 roky, že tam hrál. Natáčel zhruba 14 dní v Berlíně s Bradem Pittem, a když se na ten film podíváš, zjistíš, že vystupuje opravdu v hodně scénách. Je to taková hvězdička. Původně jsme nechtěli dělat žádnej velkolepej křest, protože se nám posunulo vydání desky – měla vyjít už v březnu. Ale pak mě napadlo, co kdyby nám to pokřtil ten pudl. Uspořádali jsme to spíš pro kámoše a nejvěrnější fanoušky a nakonec se z toho vyklubala opravdu pohodová akce. Nekřtili jsme šampaňským, ale šunkou. Prostě legrace.

Je možný sehnat „I’m Not Your Computer“ i jinde než na koncertech?
VCH: Ano, v kamenných obchodech (např. Bontonland) nebo přes internetový obchody a taky přes náš web www.cartonnage.cz.Tohle album jsme si tentokrát vydávali sami. Budeme rádi, když ho lidi podpoří a koupí si ho.

Máte zahraniční kontakty, uvažovali jste o odjezdu do ciziny na delší čas?
VCH: My uvažujeme už asi 3 roky, že se někam přestěhujeme. Možná to tak dopadne. Řekli jsme si, že ještě tuhle desku vydáme a zkusíme to tady. Nechci říkat, že úplně naposled. Máme kontakty i nabídku na vydání „I’m Not Your Computer“ v zahraničí, takže o tom samozřejmě uvažujeme. Je pravda, že díky internetu je jedno, jestli bydlíš v Berlíně nebo v Praze. Cesta do Berlína je skoro tak dlouhá, jako když jedeš do Bratislavy. Uvidíme.

Když už je řeč o zahraniční, Armin tam má nějakou práci. Jakou?
VCH: Díky tomu, že už produkoval několik desek, ho kontaktují kapely ze zahraničí přes internet. Pracuje na mixu jejich alba nebo na produkci, podle toho, co si vyberou. Nedávno dělal pro skupinu z nějakých ostrovů nebo z Ameriky, teď nevím. Díky internetu je to všechno rychlý. Můžeš komunikovat s někým na druhý straně zeměkoule. On ti pošle tracky, přes eftýpko a pak se třeba přes Skype bavíte o mixu.

V podstatě díky internetu jste spolupracovali i s Mobym. O projektu s tak slavnou zahraniční hvězdou se spoustě českých kapel může jenom zdát. Jak se vám to podařilo?
VCH: Je to skoro 3 roky zpátky, co jsme dostali možnost pro něj udělat vokální reedit z alba Last Night. Písničku jsem si mohla vybrat ještě před tím, než to album vyšlo. Zvolila jsem nakonec instrumentální skladbu „257.zero“, ke které jsme udělali vokál a text. Finálně to bylo určené pro český a slovenský rádiový trh.

Jak se o vás dozvěděl?
VCH: On to Moby občas takhle dělá. Firma mu nabídne nějaký umělce a on si vybere. V tomhle případě to byla EMI, u které jsme vydávali druhou desku. Asi je to samozřejmě tak, že si tě pak najde třeba na MySpace a poslechne si, co ten interpret dělá za hudbu a pak se rozhodne.

Když mluvíš o MySpace, četla jsem, že vám z profilu Cartonnage smazali nějaký songy.
VCH: Být u EMI má tu výhodu, že máš písničku s Mobym. Na druhou stranu je nevýhodou to, že když jsi u „mejdžra“, můžou ti ty písničky smazat, jelikož na ně u nás nemáš práva. Třeba YouTube to dělá dodnes. Interpret si nahraje na profil song, a pokud to není přímo kanál toho „mejdžra“, tak to můžou smazat. Už máme ty písničky zpátky, ale velice tvrdě jsem za ně bojovala. Psala jsem dokonce různý dopisy, vyplňovala dotázníky … Trvalo to asi tři čtvrtě roku.

Když se ohlédneš zpátky za vašimi deskami, jsi s nimi spokojená nebo si říkáš, co by se na nich dalo udělat líp?
VCH: Já se neohlížím. To je můj postoj, protože bych třeba musela o něčem začít pochybovat. Nejsem typ člověka, kterej by se v tom babral, jelikož mě to potom hrozně brzdí. Takže nečtu ani žádný diskuze pod článkem nebo recenzí, ať už je dobrá nebo špatná, protože ať se děje, co se děje, vždycky to v tobě zůstane. Naopak, když se něco nepovede, a teď nemyslím jenom v kapele, tak se z toho třeba poučím a snažím si z toho vzít to nejlepší, protože není čas, utápět se v chybách.

Na svá vystoupení máte vždycky speciálně navržené originální kostýmy. Podílíš se na jejich tvorbě?
VCH: Nepodílím. Navrhuje je pro nás Josef Čechota z ateliéru Stage. Spolupracuje s námi už od druhý desky. Spolu s fotografkou Mayou D- Lískovec dělal i na aktuálních promo fotkách a navrhl nám asi 8 nových kostýmů. Pracoval s námi i na Akropolis Multimediale. S Josefem je krásná spolupráce v tom, že on electro-pop poslouchá a má přehled. Vždycky chce slyšet setlist a podle něj pak vytváří kostýmy. Například v Akropoli při Multimediale jsem se asi devětkrát převlíkala, což normálně nedělám, ale tohle bylo výjimečný. Mohla jsem tak ukázat jeho práci, což mě vážně těší, protože to je opravdu neobyčejný člověk. Spolupracujeme s ním i na projektu Art for Life (sdružení na podporu boje proti HIV/AIDS ), jehož je spoluzakladatelem.

Nesetkala ses třeba s nařčením, že se těmi kostýmy snažíte někoho kopírovat?
VCH: Ne, to ne, to mě ani nenapadlo. Na druhou stranu, všechno se už v dnešní době něčemu podobá. Objevit něco úplně originálního asi nejde. Spíš je dobrý vždycky to s něčím spojit, jako třeba s tou hudbou a člověk si z toho pak vezme, co ho osloví. Máš pravdu, že pokaždé, když slyšíš písničku, něco ti připomene. Všechno tady bylo objevený už od Mozarta a Beethovena. Pokračuje se jenom v nástavbách. Tak to je.

Vaše hudba mi přijde taková nadpozemská. Věříš, že je něco mezi nebem a zemí?
VCH: Věřím. Každý máme svoji cestu, jsme její součástí. Každá moje zkušenost nebo krok má nějaký svůj význam a feedback. Čím jsem starší, tím víc to vnímám. Taky cítím, že je všechno rychlejší, a že se ti může strašně snadno stát, že ztratíš čas sama na sebe, protože pořád někam pospícháš. A teď mluvím nejen o zevnějšku, ale spíš o vnitřku. V tom uměleckém životě se to pak odrazí, protože umění má k duchovní sféře blízko. Obojí je fyzicky neuchopitelný. Snažím se to nějak vykumulovat, aby mi v tom bylo dobře, protože pak je to znát nejen na životě, ale i na hudbě.

A věříš spíš na osud nebo na karmu?
VCH: Věřím na karmu. Vnímám to už od dětství. Stává se mi, že v životě potkávám lidi, který vím, že už znám hrozně dlouho, přitom je vidím poprvý. Ani nepotřebuju žádný racionální odůvodnění proč to tak je, prostě to tak instinktivně cítím. A na instinkt já hodně dám.

Ty se živíš jako herečka. Kdybychom tě chtěli vidět v divadle, na kterou hru máme zajít?
VCH: Divadelní sezóna teď končí, takže spíš v září třeba do divadla Semafor například na hru „Já jsem otec Bemle (a já matka Žemle)“. Hraju tam takovou úchylnou EMO holčičku. Nebo do divadla Kampa na alternativní představení o ženách „BlaŽenka“. Je to pohybový divadlo spojený s hudbou a zpěvem na téma hledání ženské síly.

Související hudební novinky

Diskuze

Pro přidávání příspěvků do diskuze je nutné se přihlásit.
  • Zatím žádné příspěvky