Žiju celkem bezmůrovatej život, říká Kay Buriánek ze Sunshine

  • Žiju celkem bezmůrovatej život, říká Kay Buriánek ze Sunshine Fotogalerie (11)
    • 07.04.2011
    • Tisk

    Varování: Pro čtenáře bez citu pro nadsázku nevhodné!

    Sdílejte článek:

Varování: Pro čtenáře bez citu pro nadsázku nevhodné!

Uměním rozdělit zainteresovanou českou hudební populaci na dva rozdílné národy disponuje frontman kapely Sunshine Kay Buriánek. Pro (nejen) náctileté fanynky, ale i mého třiašedesátiletého otce je idolem. Pro (nejen) pseudointelektuály či vyznavače odlišných směrů a hodnot zase trnem v oku.

Dojem nedobytné věže možná mnoho lidí odrazuje nebo dokonce odpuzuje, Buriánek si však pohled na svět z výšky může celkem s klidem dovolit. Víc jak sedmnáct let totiž stojí v čele kapely, která hned několikrát obletěla svět a její let stále není u konce. V dubnu navíc plánuje shodit na naši zemi bombu v podobě nové desky, která slibuje návrat ke kytarám a úbytek slunečního svitu.

Vaše nové album co nevidět vyjde, takže klasika na úvod – na co se můžou fanoušci těšit?

Kay Buriánek: Nevím, na co se můžou těšit, ale my se těšíme z toho, že nehotová deska zatím na nás samotný funguje dobře. Bude víc o kytarách, temnější s hodně signifikantníma odkazama na naše nikdy nevytěsněný inspirace jako The Cure, Joy Division, P.I.L., prostě raná gotika, post punk, new wave, atd.

Zpěvy jsi natáčel v Berlíně, kde jsi strávil 10 dní. Jak jste se měli?

K: Bylo to fajn, atmosférický, produktivní, i když náročný, ale evidentně to splnilo svůj účel.

Chystáte s vydáním alba nějaký bonus?

K: Chystáme klip, zase se Skarfem, kterej točil dobře přijatej klip k Days Will Never Be The Same, snad se podaří ho dodělat nějak synchronně s deskou. Na desce by se měl objevit jako host v jedné věci můj kámoš JP, hodně známá postava San Diego hardcoreový scény, legenda, kterou lidi znají hlavně z kapely The Locust, ale i proto, že je nezastavitelnej v zakládání dalších kapel. A taky díky dlouholetému šéfování labelu 31 G. Aktuálně i z hostování s The Bloody Beetroots, nebo čerstvě v tracku Designer Drugs. Míchat desku bude nakonec starej známej Bernd Burgdorf, ten dělal naší desku Moonshower and Razorblades, která byla tak dobře přijatá i v Čechách (smích).

S každou vaší novinkou přicházejí rozporuplné kritiky, část fanoušků ztrácíte, některé nové přilákáte… Jak to vidíš teď?

K: Nevím, nekalkuluju. Asi je mi to čím dál víc jedno. Tím nechci říct, že na fanoušky kašlu, nebo kašleme, nebo jsme apatický. Ale je to tak proměnlivý a nevyzpytatelný, že je rozhodně lepší dělat věci tak, aby byla primárně spokojená kapela, pár zainteresovaných lidí kolem, producent, lidi, u kterých si vážíme jejich profesního názoru na věc, a potom ať se to dál posouvá nějak organicky, samo.

Špitá se i o tom, že tohle album by mohlo být vaše poslední. Je to reálná hrozba?

K: Haha, hrozba? Nebo vysvobození? Hele, já nevím. Jsme jedna z nejstabilnějších kapel, která má furt nějaký progres a kredibilitu, a přitom se úplně nezaprodala tomu všivýmu českýmu mainstreamu. Jasně, určitě se najde spousta lidí, kteří budou tvrdit opak, ale ať se jdou bodnout, protože tohle jsou fakta. Sáhli jsme si na leccos, dostali jsme se hodně daleko, hodně nás to taky stálo a hodně nám to i dalo. Nemusíme být nutně nejlepší kámoši na světě, ale ta chemie tam pořád je, není to mechanický. Máme svoje zásady, svoje vlastní pravidla a jsme furt produktivní. Je tohle snad signál, že by to měla být poslední deska? (smích) 

Máš nějaký záložní plán, kdyby se tak stalo?

K. Já mám pořád v rukávu milión plánů, ale o tomhle jsem fakt zatím nepřemýšlel. Sunshine, to je značka, až bude mít svoji expiraci za sebou, myslím, že to poznám, protože jsem ji spoluzakládal, resp. zakládal.

Je jasné, že rozhovorů poskytuješ mraky, obzvlášť v období kolem vydání desky. Je to pro tebe nutné zlo?

K. Jak kdy. Někdy je to fakt vopruz, obzvlášť když je dotazující se debil, nemá ani páru o hudbě obecně, nebo nemá absolutně žádný informace, ideálně kombinace všech elementů dohromady. To je pak fakt těžký zachovat dekórum a být milej. I tak se o to snažím, jenže tenhle živočišnej druh novináře-debila je neuvěřitelně kreativní a jakoukoliv nezaslouženou snahu o spolupráci okamžitě s talentem sobě vlastním promění v nějakej voser. Takže vzácný zjištění, že to fakt není epidemie, která postihla komplet novinářskou obec v Čechách, je víc než nárazová satisfakce (smích). 

Jaký nejkurióznější rozhovor jsi absolvoval?

K: S holkama, co se na pár minut stanou cíleně pseudožurnalis­tkama, protože si chtěj popovídat a jsou zvědavý, jak budu reagovat. Nebylo jich málo. Ty rozhovory většinou nikde nevyšly. Ale už na tenhle model mám detektory, takže pohoda (smích). 

S basákem Tuzexem pořádáte DJ´s nights zvané Bounce!Bounce!. Občas se stane, že odehrajete koncert, po kterém následuje ještě váš několikahodinový DJský set. Dá se to vůbec zvládnout?

K: To je minulost. Až na výjimky jsem tohle pro další fungování B!B! zavrhnul. Zvládnout se to dá, jako všechno, ale je to kontraproduktivní, protože B! B! má po cca dvou letech fungování nějakou kredibilitu jako samostatná party, takže není důvod dál spojovat koncert Sunshine s B! B!.

Obstaráváš také internetové Rádio Sunshine. Jak funguje?

K: Rádio Sunshine teď nespravedlivě stagnuje, protože na něj právě nebyl čas. Ale chystám se mu věnovat, jakmile bude hotová deska, takže vydržte!

Podtrženo sečteno, máš na svých bedrech Sunshine, Bounce!Bounce!, Rádio Sunshine, psaní hudebních recenzí. Není na tebe té hudby už moc?

K: Předně – Sunshine jsou čtyři lidi a s novou deskou je přínos těch ostatních fakt masivní, takže to rozhodně není jenom moje práce a starost ani omylem. Hlavně Jirka, po Danovi druhej služebně nejstarší, se hrozně vybarvil v nejlepším smyslu slova a nová deska je hodně o něm, za což mu patří velký respekt a dík. A potom – mě hudba furt ještě hodně baví, takže žádnej problém a přemlouvání se. 

Jak relaxuješ?

K: Mám hrozně fajn holku, takže se učím trávit čas s ní, bez věčnýho odbíhání k práci. Neříkám, že to už umím, ale snažím se.

Je podle tebe pro kapelu důležitá image? Co si myslíš o anti-image typu teplákových Nightwork?

K: Hele, Nightwork je vděčný téma. Kašu na ně, i když mě iritujou. Oni, ne jejich úspěch. Já tomu boomu žel rozumím a úplně se ztotožnuju s Jamesem Colem, i když on by třeba zrovna pro nás měl taky nějakej hodně peprnej bonmot, kdo ví (smích). Nightwork v podstatě reprezentujou (ne jenom) hudební vkus průměrnýho Čecha model 2011. Neříkám, že jsem z toho odvázanej, ale je to tak. Stejně, jako Richard Krajčo a jeho dodnes nepřekonaný, sto švama vyzdobený džíny z Kenvela (smích). To je signifikantní českej vkus současnosti a bojovat s ním je asi tak smysluplný, jako bojovat s větrnýma mlýnama. Každýmu, co jeho jest. 

V čem je podle tebe žena sexy a naopak?

K: Sex appeal ženy nedělá oblečení, ale může ho buď podtrhnout, nebo zabít, tak to je. Nahá ženská prostě funguje nejlíp a je fuk, jaký má tělesný proporce, i když to samozřejmě není zanedbatelný, že jo. K tomu funguje jako nej afrodiziakum přirozenost, drzost, zdravá vyzývavost, sebeúcta a všechny ostatní elementární vlastnosti. Oblečení tohle dokáže do jistý míry kamuflovat. Na druhou stranu, není nad holku s dobrým vkusem, kterou neformujou jenom kampaně H&M, Topshopu, v horším případě Bravo Girl a jejich manuál, jak se proměnit v Kate Moss ve vietnamský fashion sekci Holešovický tržnice za bratru čtyři stovky. To není o slově sexy, to je případ pro Přemka Podlahu. 

Co je pro tebe největší noční můra?

K: Těch je tolik, že je těžký vypíchnout jenom jednu, ale jinak žiju celkem bezmůrovatej život (smích). 

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz