Natalie Kocab: Amíci mají z nějakýho důvodu větší koule

  • Natalie Kocab: Amíci mají z nějakýho důvodu větší koule
    • 21.02.2011
    • Tisk

    Člověk jako Natalie Kocab se těžko popisuje jednou větou. Denně totiž stíhá být zpěvačkou, spisovatelkou…

    Sdílejte článek:

Člověk jako Natalie Kocab se těžko popisuje jednou větou. Denně totiž stíhá být zpěvačkou, spisovatelkou, scénáristkou a v neposlední řadě i mámou. Pro neználky třeba také protekčním spratkem. Její nové album Walking On The A-Bomb vás ale možná přesvědčí, že není všechno zlato… No, však to znáte. Jedno je ale jisté, Natalie už v životě na několik bomb šlápla, a tak si zřejmě vůči nim vypracovala imunitu…

Tvoje nové album se jmenuje Walking on the A-bomb. Můžeš přiblížit jeho obsah?

Natalie Kocab: Jeho obsahem je můj život v dané době. Jinak to asi nejde popsat. To je jediný specifikum. Rozchody, ztráty, deziluze, prohry, hranice, chaos, i radost, i skepse.

Na desce jsi spolupracovala mimo jiné s Jiřím Burianem známým z dalších hudebních projektů jako Southpaw, Ghostmother nebo Republic Of Two. Jak k tomuto spojení došlo?

NK: Přes našeho společného kamaráda, režiséra Farida Eslama. Já chtěla někoho jinýho, ale Farid vytáhl mobil a říká: „Poslechni si tohle“. A já si poslechla Ghostmother. A bylo. Víceméně do týdne jsem seděla u Buriana na židli a nevěděla, že si mě jenom zkouší.

Jsi s touto spoluprací spojená a hodláš u ní zůstat, nebo do budoucna plánuješ oslovit i další lidi?

NK: Já vždycky plánuju oslovit další lidi, i když teď to vypadá, že s Burianem něco zase vyprodukujeme. Mě baví ten novej dialog, komunikace, příběh. Je to podle mě jeden z nepopiratelných receptů na dobrý desky. Dělat je pořád s někým jiným.

Jak jsi přišla na název alba? Máš pocit, žes někdy šlápla na atomovou bombu?

NK: Na ten název jsem přišla na koncertu Trenta Reznora. Stála jsem v kotli u podia a najednou mi hlavou blikl název „Syfilis tension: Walking on the A-bomb“, což já bych i takhle celý nazvala, ale Burianovi se nelíbil ten název se syfilis. Já taky nevím, proč jsem ho tam měla, ale jsem v podstatě básník a ti často nevědí, co píšou. Trochu mě mrzí, že tam ten syfilis nemám. Jinak já chodim po atomový bombě – po tenkým ledě pořád. To si myslím, že je můj konstantní stav. Před výbuchem.

22. února svoje album pokřtíš. Proč s takovým skluzem od vydání a na co se fanoušci můžou těšit?

NK: No, na 100 stupnů a Nicelanda. Oni jsou to všechno hezký kluci, tak já doufala, že přijde víc lidí. Ale vážně – pokřtím svojí knihu básní „The Darkside of Prague“ a zmiňované album. Plus udělám jeden krátký statement. Pokud se tedy budu schopná příslušně vyjádřit.

Po křtu plánuješ turné po českých městech. Jako hosta sis vybrala NiceLanda. Proč právě jeho?

NK: Protože Niceland je autentickej. Je to jinej styl, ale v něčem se shoduje s mým. Má podobnej pohled na svět. To je podle mě patrný. Hudbu dělá skvělou a myslí to upřímně, vážně. V neposlední řadě mám ráda tebe, Marto. A doufám, že pojedeš s námi.

Vyrostla jsi v česko-americké rodině. Kterou kulturou si připadáš víc ovlivněna?

NK: Primárně tou americkou. I když je ČR v podstatě tak svobodný, že se může všechno, americká koncepce svobody je větší. Někdo mi nedávno řekl, že americkej sen umřel. A já myslím, že jo, s Lady Gaga určitě. To už je byznys větší, než byznys a móda dohromady. Ale nikdo nepopírá, že byl a že se nedá kdykoliv vzkřísit. Amerika je velká a postavená na koncepci svobody a ať už je to jakkoliv, ten touch toho „neuvěřitelnýho“ přetrvává tam. Tady už všechno „bylo.“

Do jaké míry tě oslovuje americká hudba a do jaké česká?

NK: Já souzním s tou americkou. Oni mají z nějakýho důvodu větší koule. Proto je tady všichni napodobujeme, což ve výsledku taky není dobře. Ale všichni členové mého přehrávače jsou Amíci. Naopak všichni členové odnože vážné hudby v mém přehrávači jsou Evropané. Takže to není jasné. Obecně jsou Evropané daleko větší umělci. Ale moderní hudba, myšleno 20. století se vedla Amíkům, respektive Britům. Ale rozhodně ne Slovanům. Ti líp chlastaj. A fetujou. A píšou. A malujou. A tančí. Atd. Filmy jsou tak napůl.

Tvoje maminka je bývalá baletka, ty ses spíš „potatila“. Tanec tě nikdy nelákal?

NK: Já tančila odmala, akorát, že se stydím. Prostě to neumím tak, jak bych chtěla a v tom případě to tedy nedělám vůbec. Tanec mě ovšem v jistém směru fascinuje. Je to nejkrystaličtější podoba uměleckého života. Tam je jen tanec, nebo smrt. Výtvarno to má dost podobně.

Jsi celkem multifunkční člověk, věnuješ se hudbě, píšeš knihy, vystudovala jsi scénáristiku. K jakému oboru tě to táhne nejvíc?

NK: Psaní. Tam mě to netáhne, tam jsem. Ale můj život je hudba. Vyrostla jsem mezi muzikantama, rozumím jim nejvíc ze všech. I když mi tam občas chybí nějaký ten intelektuální přesah. V tom jsou lepší spisovatelé, nebo filmaři. S nima si člověk popovídá o tom, jakej ten svět je apod.

Vydala jsi tři alba, napsala šest knih. Hodláš natočit i nějaký film? Na jaké téma by v ideálním případě byl?

NK: Momentálně mám rozjednáno pár projektů, takže časem, vypadá to tak, se možná octnu i v kině. Ale nechávám to náhodě. Film je úplně jiná mechanika. Tam se moc na autorství nehraje. Autorskej projekt je ta nejvyšší a nejdražší, často nejprodělečnější meta. Takže tam jsem dost realista. Každopádně jsem titulovanej scenárista, takže asi něco v tom směru by mělo ze mě během života vypadnout.

Jaké jsou tvé plány v blízké budoucnosti?

NK: Maximálně osobní a pracovní. Mám dost projektů na to se zbláznit, k čemuž úspěšně směřuji. Dále mám úžasnou a funkční rodinu, je to skvělý. Já čekala, že po tom minulém roce se mi bude chtít život trochu odvděčit. Ale že to vezme takhle zhusta, jsem nečekala. Díky za každej novej den.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz