David Koller: Vždycky to na mě nějak přijde

  • David Koller: Vždycky to na mě nějak přijde Fotogalerie (9)
    • 21.05.2009
    • Tisk

    Už dnes večer vystoupí David Koller a jeho band v Praze. V české metropoli odehraje populární zpěvák

    Sdílejte článek:

Už dnes večer vystoupí David Koller a jeho band v Praze. V české metropoli odehraje populární zpěvák, bubeník a hudební experimentátor samostatný koncert po dlouhých dvou letech, a to navíc v klubu Meet Factory, jehož je patronem. Více už v našem rozhovoru.

V Praze vystupujete po dvou letech, což je dost… V nějakém rozhovoru jsem četla, že brněnští fanoušci jsou super, ale co ti pražští?
Myslím, že budou taky super. Ale Pražáci jsou obecně dost zmlsaní tím množstvím koncertů a je těžší někam je vytáhnout. I proto tu spolu děláme rozhovor. (smích)

Vystoupení se uskuteční v Meet Factory, kterou založil výtvarník David Černý a vy jste spolu s Alicí Nellis jejími patrony… Jednotlivé ateliéry už tu fungují, ale hudební sál se teprve rozjíždí. Bude váš koncert tím pověstným křtem?
To ne, už před měsícem tam hrála Garage, křtili desku Black. Znělo to dobře, myslím, že to bude dobrý koncertní sál.

Vystoupení bude asi hodně různorodé, po čas své kariéry jste hodně střídal styly. Co vám na živo sedí nejvíc. Lucie, Kollerband nebo Nic není nastálo…
Mám rád, když je muzika členitá, hodně rytmická. Proto hrajeme se dvěma bubnama, občas máme dokonce i troje. S Tomášem Markem, Martinem Valihorou nebo mým synem Adamem. Ten teď ale hraje jinde. Nevím, jestli se ještě s někým nedomluvím, ale mám rád, když je tam hodně bicích, rytmická složka je pro mě důležitá.

A nebije se to?
Přijďte se podívat. Hráli jsme s Pavlem Fajtem asi před dvěma lety šňůru, Slet bubeníků, a tam nás bylo osm. Lidi se pak na některých koncertech, konkrétně v Plzni, dostávali do transu. Když se výrazný rytmus hraje delší dobu, přichází něco jako hypnotický stav. To je i model techna, i když – ne, že bych chtěl hrát to…(smích)

Jak to bude s vaším „šachováním“ na pódiu?
Běžně to je tak, že většinu písniček zpívám vepředu. Když člověk zpívá od bubnů, tak nejenže ke konci koncertu umře, ale ještě ho za těmi bicími nikdo nevidí. Je to blbý kontakt s publikem. Řeší se to tak, že si bubeník stoupne dopředu a za sebou má toho druhého, což je náš případ.

A co šoupnout bubny dopředu?
To jde, ale hraju i doprovodnou kytaru a navíc bych nemohl tančit.

Třeba nějaké speciální africké tance…
Taky… Ale choreografii moc neřeším, vždycky to na mě nějak přijde. (smích)

1. června vystupujete s Jasnou pákou v Akropoli.
To je takový vzpomínkový koncert na basáka z Jasné páky. To byla první kapela, ve které jsem začínal. Před deseti lety zemřel a chceme na něj zavzpomínat. Psal hodně o muzice, Jan Ivan Wünsch, bezy vyjde knížka s jeho texty a malá deska, kterou jsme vloni natočili s Jasnou pákou.

Pojďme k vašim textům – někdy si je píšete sám, jindy to necháte na jiných, třeba na Márdim z Vypsané fixy. Jak se s nimi pak sžíváte?
Když dostanu text, který mě zaujme, tak ho okamžitě spolknu, sublimuju, přijmu za svůj a hraju ho velice rád. A je to hotové dřív než to, co dělám sám.

Které české textaře uznáváte?
Vlastimil Třešňák, Zdeněk Merta, Karel Kryl, Márdy, Robert Kodym… A napadá mě i Milan Špalek, basák Kabátu, protože jejich hudba je na textech postavená a jak je vidět, funguje to…

Z té spousty písniček, které jste napsal, jakou považujete za své „mistrovské dílo“?
To se nedá říct. Člověk ji má vždycky spojenou s nějakým obdobím života, u každé písničky si přesně pamatuju, jak a kde vznikla. Některé se lidem líbí víc, některé míň. Ale to může být dané tím, že jsou snáz „narvatelné“ do formátu nějakého FM-rádia. Není to určující pro to, jestli to je nebo není dobrá. Pak jsou písničky, které v rádiu nikdy nebyly a lidi si je přesto sami najdou. Anebo jsou takové, o kterých si já myslím, že jsou výborné, ale nikomu se nelíbí*. (smích)*

Napadá vás případ, kdy jste si říkal, že je písnička děsná, ale měla velký úspěch?
Je tu jedna, která není děsná, ale srandu jsme si z ní už od začátku, s Vladimírem Albrechtem, který zpíval v Jasné páce. Když jsme dávali dohromady Lucii, sháněl jsem zpěváky a oslovil jsem i jeho. Vladimír přišel jenom na první zkoušku a pak už jsme se neviděli. Přinesl tam ale rozdělanou písničku, kterou nikdy nedodělal, měl k ní tři sloky… My jsme měli tu drzost a dodělali jsme ji. Jmenuje se Zkamenělý dítě a fakt jsme se při ní bavili. A mám pocit, že se při ní baví i ostatní lidi. Ta písnička nemá žádný děj, žádný příběh, ale je to švanda. Nikdy nebyla singlem, v rádiu ji nehráli. Nedávno jsem nakupoval v Tescu a slyšel jsem hrát jeden děs z toho jejich ampliónu. Pak mi docvaklo, že je to právě Zkamenělý dítě, v podání nějakého orchestru latinsko-americké kapela…

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz