Honza Ponocný: „Stoprocentně šťastný člověk je trochu podezřelý“

  • Honza Ponocný: „Stoprocentně šťastný člověk je trochu podezřelý“ Fotogalerie (14)
    • 20.12.2008
    • Tisk

    Honza Ponocný a jeho One man show alias Circus Ponorka se neohroženě vynořil ve vodách českého šoubyznysu se svou deskou Do It Yourself

    Sdílejte článek:

Honza Ponocný a jeho One man show alias Circus Ponorka se neohroženě vynořil ve vodách českého šoubyznysu se svou deskou Do It Yourself. Zkušený „kormidelník“, který už se blýsknul spoluprací s Meky Žbirkou, Ivanem Hlasem, Annou K. nebo Stevem Walshem (Erasure), nám trpělivě zodpověděl všechny naše otázky.

Honza Ponocný je uznávaným kytaristou, skladatelem, zpěvákem a producentem, který na československé hudební scéně působí už pěkných pár let. Nyní se svou„jednočlennou kapelou“Circus Ponorkavysplul vstříc novým zítřkům. Z našeho rozhovoru se dozvíte nejen o undergroundových začátcích desky Do It Yourself, ale i plodných pondělních ránech nebo „oční“ nervozitě v malých klubech…

**
**

**Jak se máte?

**
Mám se dobře. Ale je to tím, že nejsem moc náročný, takže mě nic moc nezklame.

**Nejste náročný?

**
Na některé věci člověk náročný je – třeba hudba je pro mě strašně důležitá, ale není to nejdůležitější věc na světě. Takže když je nějaká blbá hudba, tak ji prostě vypnu. Základní je nenechat se prudit. I když je takhle hnusné počasí a okolo se dějí divné věci…

**Divné věci – to myslíte okolní svět?

**
Myslím, že člověk může být optimistou, ale zároveň vidět, že to není všechno v pořádku.

**Z vašich stránek jsem měla dojem, že jste velký optimista.

**
Snažím se. To je spíš založením člověka, že vidí především tu dobrou stránku. Snaží se přistupovat k životu i k hudbě kladně. To neznamená, že je idiot a nevidí ty špatné věci. Myslím si, že úplně stoprocentně šťastný člověk je trochu podezřelý.

**Snažíte se tento pozitivní přístup dávat do své hudby, do svých textů?

**
Určitě. Myslím si, že hudba by měla být o tom, jaký ten člověk je. Hraju s různýma lidma. Jako muzikant strašně rád sloužím písničce někoho jiného. Vždycky je to tak, aby se těm zpěvákům, se kterými člověk hraje, co nejlíp zpívalo. Můj kamarád říká, že my jim děláme ten chodník, aby se jim dobře šlo. Ale když člověk dělá něco sám za sebe, tak nemusí dělat ty kompromisy a pak je ta jeho hudba stoprocentně o něm. O tohle se snažím, když hraju Circus Ponorka. Mám rád veselé věci i smutné věci, i zábavné nebo trochu ztřeštěné.

**U Cirkusu Ponorka mě zaujalo označení „jednočlenná kapela“. Jak to mám chápat?

**
Je v tom zase trochu nadsázky, protože jeden člověk není kapela. Je to v podstatě tak, že i zvuk je tvořený jedním člověkem, ale zní spíš jako kapela než jako samotný folkař.

**Pojďme k albu samotnému. První singl je Monday Morning, jak u vás vypadá takové normální pondělní ráno.

**
Vzhledem k tomu, že jsem muzikant, rozhodně nevstávám brzo. A nemusím do práce. Ta písnička je o tom, že bychom nemuseli být otrávení, je to takový optimistický pohled na pondělní ráno. U mě rána vypadají tak, že – ještě než se mi rozjede mozek – tak si vezmu kytaru, sednu si u nás v kuchyni na bar a hraju. A strašně dobře se mi skládaj písničky.

**V pondělí ráno?

**
Jakékoliv ráno. Když nefunguju normálně a podvědomí ještě nějak dojíždí. Muzikanti a textaři spoustu věcí tahaj já ani nevím z jakých míst v mozku. Takže mě strašně baví si ráno sednout s nějakým diktafonem a hrát.

**Zdá se mi, že jste jedním z mála lidí, kteří tvoří z čisté radosti. Ostatní píšou většinou z čiré melancholie, deprese…

**
Mě baví skládat úplně kdykoliv. I když prší, i když je noc, protože ve tři v noci složím jinou písničku. Když barák spí a my bydlíme pod střechou a vidím, jak lítaj letadla a ještě třeba prší – tak jsem třeba složil písničku Washaway – ta je zase pomalá a tichá.

**Tam je trochu melancholie, ne?

**
Asi ano. A to je právě o tom, že život je veselej i smutnej – člověk nemůže být pořád jen nadšenej. Takže já se snažím, aby byla hudba co nejpestřejší. Vlastně ani nemám problém vymyslet písničku, když mi třeba děti skáčou po hlavě nebo když jsem v šatně a vedle hraje nějaká kapela. Dokážu se odstřihnout od všeho v okolí a hraju si. Kolikrát to není tak, že by se člověk musel strašně soustředit, i když točí. Desku jsem točil hodně doma a zrovna Monday Morning vznikala, když u nás byli kamarádi. Normálně jsme si povídali, pili kafe a já jsem zapnul aparát. Kamarád přinesl nějakou dobrou kytaru, tak jsem ji chtěl vyzkoušet. A mezitím, jak jsme si povídali, jsem nahrál sólo do Monday Morning. Někdy písničky vznikaj za opravdu zvláštních okolností.

**Takže „porodní bolesti“ nebyly…

**
Nevím, někdy to trvá dlouho… I to by mělo být z té desky poznat, jestli vznikala snadno nebo jestli se u ní umělec trápil. Veškeré ty negativní věci – když se kapela trápí na pódiu – jsou dost cítit. A musím říct, že ani já jako posluchač si to pak taky neužiju. Trpím s nimi. Stejně tak na mě nepůsobí dobře, když je nějaká deska strašně vyumělkovaná. Ale každý je jiný, někomu se naopak tyhle vyleštěné věci líbí.  Takže – jak jsem říkal na začátku, že hudba není úplně nejdůležitější věc na světě – nijak to všechno nepřeceňuju. Každý má své věci, které má rád. Navíc hudbu vždycky můžete vypnout.

**Na desce máte jedinou českou písničku. Jak vnímáte rozdíl, když zpíváte anglicky a česky?

**
Myslím, že ho nevnímám tak moc, jako ho vnímaj třeba lidi v rádiích. Tam se to ještě hodně odlišuje. I když se situace hodně změnila, takže jim angličtina u českých kapel tolik nevadí. Mně je jedno, jestli zpívám česky nebo anglicky. Nemám to tak, že bych upřednostňoval angličtinu protože líp zní a líp se mi tak zpívá. Mně se zpívá stejně dobře i česky, akorát že shodou okolností ty anglické texty, které mi dělá John Riley jsou vážně skvělé a já se v nich cítím dobře.

**Jaký máte s Johnem vztah? Je to přece jenom trochu „intimní“, když vám někdo píše texty, tak musíte být naladěni na stejnou vlnu.

**
To jsme. Kluci to maj možná trošku jinak. Nemusí tolik ty věci rozebírat. Takže ne, že bychom mluvili úplně o všem, ale cítím, že máme stejné životní zkušenosti, jsme přibližně stejně staří. Funguje to tak, že kolikrát si ani nemusíme nic říkat a jenom se na sebe podíváme… To se samozřejmě nestává moc často, ale někdy jsou lidi prostě stejně naladění.

**Hodně jste spolupracoval s Meky Žbirkou, Annou K. a dalšími. Kdo vás nejvíc ovlivnil?

**
Myslím si, že každý člověk, se kterým jsem hrál, je v něčem skvělý a jedinečný. Je hrozně dobré mít otevřené oči, uši, srdce a vnímat, v čem je kdo dobrý. Třeba Václav Koubek je výborný vypravěč. Takže člověk vidí, že koncert není úplně jen o hraní, ale že by ten, kdo je na pódiu, měl nějak působit na lidi. Meky Žbirka je zase obrovský profík… Vždycky se dá něco okouknout, to by musel být člověk úplně tupej, aby si nevzal z nikoho nic.

**Spolupracoval jste i s někým z Erasure.

**
Ano, se Stevem Walshem, to je kytarista a producent. Průběžně spolu děláme, míchal mi jednu desku.

**Nedokážu si představit, jak to celé probíhá…

**
Seznámili jsme se přes Bradleyho Strattona, což byl zpěvák kapely Cirkus Praha, kterou jsem měl předtím. Dělali spolu ve studiu na Manhattanu, kde Steve míchal jednu desku, kterou jsem dělal venku. Protože se mu to líbilo, dohodli jsme se, že spolu zase něco natočíme. Takže já bych strašně rád, když už jsme nakousli tu druhou desku, aby zůstalo u jednočlenné kapely, ale s různými hosty. Steve v lednu přiletí a chtěli bysme něco zkusit udělat.

**Jak je to s vámi a koncerty? Hráváte pro pár desítek lidí v klubech a s Mekym jste poznal i sedmdesátiti­sícovou Letnou. Interpreti říkají, že v malých klubech je sice málo lidí, ale ten kontakt je daleko intenzivnější…

**
Protože těm lidem vidíte do očí.

**Takže kdybyste vy hrál sám na Letné pro sedmdesát tisíc lidí…

**
Asi bych nebyl tak nervózní. Paradoxně, když jedu na nějaký festival, kde jsou lidi, kteří nepřijdou jenom na mě a je jich tam třeba tři tisíce, tak se to snažím co nejvíc rozjet… Pak je úplně jiné, když hraju v malém klubu, kde je třeba moje žena, John Riley a jiní pro mě důležití lidé… Hrozně moc chci, aby se jim to líbilo a navíc ještě vidím všem posluchačům do obličeje – lidem, kteří přišli na mě a kvůli mně, a přišli poslouchat… Tak to se samozřejmě snažím hrozně moc.

**Nesvazuje vás to naopak?

**
Není to tak, že by mě nervozita úplně svazovala, ale je to samozřejmě hodně znát, když vám na něčem tolik záleží. Stejně tak je úžasné hrát třeba ve sportovní hale, cítit energii několika tisíc lidí, když skáčou. To je bomba. Energie obrovského davu je skvělá, ale je to dav. Málokdy tam má člověk s někým oční kontakt nebo cítí tu blízkost. Tam je pódium, pak mezera, ostříhaní kluci s velkýma ramenama, plot a pak až jsou lidi. Anebo stojíte na deseticentimetrovým pódiu a metr před váma sedí člověk, který vám kouká do očí a hltá každou notu. To prostě musí být jiné, to je jasné.

**Vybavujete si nějaký opravdu intenzivní koncert, který máte i po pár letech dodneška v paměti?

**
Hodně intenzivních koncertů jsem prožil s Circusem Praha, což byl pro spoustu lidí určitý kult. Ty akce byly nezapomenutelné. Ale jinak – musím zaťukat – vždycky to dopadne dobře a vždycky mě to baví.

**Nebyl nějaký průšvih?

**
To si ani nevzpomínám. Hraju naštěstí s lidmi, kteří jsou opravdu dobří – jako je Koubek a Žbirka. Jsou to profíci, kteří, když se objeví nějaký problém, ať už technický nebo jakýkoliv, mají schopnost improvizovat. Často to pak otočí ve svou výhodu s tím, že je to lidské. To diváci naopak ocení.

**A nakonec – ponocujete hodně?

**
No jasně. Ale kolikrát i když nechci. Když člověk dohraje někde v Žilině třeba v jedenáct hodin, tak se nedá nic dělat. Takže ponocuju hodně a hlavně – v noci je úplně jiná atmosféra. Myslím, že muzikanti jsou v tomhle všichni ujetý, jsou to sovy.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz