Dixie holky pobraly na Grammy, co mohly

  • Dixie holky pobraly na Grammy, co mohly Fotogalerie (19)
    • 21.02.2007
    • Tisk

    Dívčí country skupina Dixie Chicks získala na letošním udílení hudebních cen Grammyhned 5 cen: za nejlepší album, nahrávku, skladbu, country album a country výkon. Tento úspěch jim přinesla jejich loňská deska Taking The Long Way. „Je jednodušší psát písničky, které jsou o druhých lidech,“ říká Natalie Maines. „Mnohem těžší je dát do nich sebe sama, ale takové písničky jsou pak mnohem lepší a obsahují mnohem závažnější poselství, když se jimi dáte všanc, když upřímně vyjádříte své pocity a své názory.“

    Sdílejte článek:

Albem Taking The Long Way, jedním z nejočekávanějších alb posledních let, se the Dixie Chicks daly všanc jako ještě nikdy předtím. Poprvé se na tvorbě textů všech čtrnácti skladeb alba samy podílely a zabývají se v nich jak tématy hluboce osobními, tak výrazně politickými. I díky spolupráci s legendárním producentem Rickem Rubinem (který spolupracoval s každým od Johnnyho Cashe po Red Hot Chili Peppers, od Run DMC po Neila Diamonda) se tato nejprodávanější ženská kapela v historii dostala na výrazně vyšší úroveň, the Chicks se zlepšily jako autorky textů i jako zpěvačky.

„Tentokrát bylo vše mnohem osobnější,“ říká Maines. „Když se podívám na skladby, které jsme napsaly dříve, tak tyhle jsou prostě mnohem vyzrálejší, závažnější a inteligentnější. Prostě jsou takové dospělejší.“ Album Taking The Long Way je inspirováno takovými klasickými rockovými umělci jako the Eagles, Tom Petty and the Heartbreakersa the Mamas and the Papas a přidává rozmanitou jihokalifornskou atmosféru od maloměstské úzkoprsosti („Lubbock or Leave It“) po psychologii celebrity („Everybody Knows“). „Na tomhle albu jsme se snažily najít rovnováhu mezi různými aspekty našich životů,“říká Emily Robson, „ale naleznete tu i určité sjednocující téma – jaké je to být odvážný.“

To je samozřejmě téma, o kterém the Dixie Chicks něco vědí. Nejsou jen „významné mezi country kapelami“ nebo „významné mezi ženskými kapelami“, the Dixie Chicks za prodej svých desek obdržely multi-platinové desky v Severní Americe, Evropě i Austrálii. Jsou jednou z malé hrstky kapel, jejichž alba byla již několikrát oceněna diamantovou deskou (za prodej více než 10 milionů kopií) – Chicks dosáhly těchto závratných výšin alby Wide Open Spaces (1998) a Fly(1999) – a rovněž se jim již podařilo získat sedm cen Grammy. Skvělá pověst jejich živých vystoupení jim pomohla prodat vstupenky v celkové hodnotě více než 100 milionů dolarů a přímočaré texty skladeb jako Goodbye, Earljsou důkazem toho, že toto energické trio se neřídí žádnými pravidly.

Toto všechno se ale stalo ještě před tím, než Natalie Maines během londýnského vystoupení v květnu 2003 okomentovala chlapíka z Texasu, prezidenta George W. Bushe. The Dixie Chicks se okamžitě dostaly do novinových titulků a rozruch, který následoval, doprovázený bojkoty a výhružkami smrti, se stal hlavním tématem prvního singlu z Taking The Long Way, vzdorné Not Ready to Make Nice. „Touto skladbou jsme rozhodně riskovaly,“říká Robinson. „Věděly jsme, že je výjimečná, protože byla tak autobiografická, takže jsme musely všechno vyjádřit správně. Když pak byla tahle skladba hotová, pocítily jsme obrovskou úlevu, že jsme se toho břímě zbavily a mohly se pustit do zbytku alba.“

Martie Maguireříká, že všechny tři členky Chicks jsou přesvědčeny, že dospěly i v důsledku tohoto incidentu. „Zjistila jsem, že jsem ochotná vzdát se své kariéry ve prospěch něčeho, v co věřím,“ říká. „Emily a já jsme mohly naléhat na Natalii, aby se omluvila, ale jsem moc hrdá, že jsem v sobě našla vnitřní sílu a zjistila, že nic není tak důležité, jako stát si za tím, v co člověk věří.“

Po této kontroverzní události strávila kapela zbytek roku 2003 koncertováním v rámci svého turné Top of the World (zdokumentovaného na stejnojmenném dvoj-CD a DVD) a utržila nejvyšší částku, co se kdy v country hudbě povedla za rok vydělat – neuvěřitelných 62 milionů dolarů.
Následující rok se zúčastnily historické kampaně Vote for Change (Hlasuj pro změnu), která předcházela prezidentským volbám v roce 2004.

Když nastal čas vrátit se do nahrávacího studia, the Chicks věděly, že se chtějí vydat novým směrem. Již jejich poslední studiové album, Homez roku 2002, bylo odlišné od ostatních – the Chicks na něm oslavovaly své akustické kořeny – takže nebylo vůbec zřejmé, kam se budou ubírat dál. Zjistily, že vzájemně sdílejí slabost pro práci Ricka Rubina, a vzápětí se dozvěděly, že Rubin je jejich fanouškem již od té doby, co viděl toto trio „naprosto smést všechny z pódia“ během firemního večírku Sony Music v počátcích jejich kariéry.

Maguire vzpomíná, že když natáčení v květnu 2005 v Los Angeles začalo, Rubin řekl: „Myslím si, že by to mělo znít jako kdyby pořádná rocková kapela natáčela country album, ne jako by country kapela natáčela rockové album.“ Kromě toho byl ale ponechán prostor pro kreativní proces, aby si našel vlastní cestu. „Byl to úplně jiný styl práce,“říká Maines. „Musely jsme se naučit být v klidu a nebránit se experimentům. Věděly jsme jen to, že chceme natočit něco odlišného, což bylo děsivé.“

„Celý proces spočívá v tom, že se necháme vést samotnou skladbou,“ říká Rubin. „Věděl jsem, že toho mají hodně co říct a že nastala vhodná doba pro to, aby mluvily. Bylo to opravdu jako na začátku jejich kariéry. Až dosud je lidé milovali velmi povrchním způsobem. Teprve nyní je začali brát vážně – a v jednom okamžiku se změnily ze zbožňovaných umělkyň v seriózní umělkyně.“

Rubin sestavil kapelu, ve které hrál bubeník Chili Peppers Chad Smith, studiový hrdina Larry Knechtel a Benmont Tencha Mike Campbell z Heartbreakers, a na práci na textech pro the Chicks zařídil pomoc od Dana Wilsona(který je podepsán pod šesti skladbami na Taking The Long Way), Peta Yorna a Garyho Lourise z the Jayhawks. Rubin říká, že sledoval, jak se schopnosti the Chicks psát texty závratně zlepšují přímo před jeho očima. „Za nějaký čas, jak se jejich dovednost zdokonalovala a spolupracovaly se skvělými učiteli, se z nich staly opravdu, opravdu dobré autorky textů,“říká.

Výsledné dílo zasahuje do působivého počtu různých oblastí. Silent House se zabývá pocity, které vyvolává boj staršího příbuzného s Alzheimerovou nemocí. It's So Hard When It Doesn't Come Easy je o neplodnosti, o tématu, se kterým se setkala Robison i Maguire. („Myslím, že jsme všechny cítily zodpovědnost za to, abychom prolomily určité bariéry,“ říká Maguire. „Je to mnohem běžnější problém, než si lidé uvědomují.“) The Chicks poprvé veřejně vystoupily s gospelem ovlivněnou I Hope, kterou s nimi napsal Keb’ Mo’, během loňského charitativního televizního pořadu na pomoc obětem hurikánu Katrina; verze, která se nachází na albu, je obohacena o úchvatné kytarové sólo Johna Mayera.

Samozřejmě, že politická vřava, které se kolem the Dixie Chicks semlela, nebyla tím jediným, co je za poslední roky potkalo. Počet dětí v jejich řadách se od vydání Home zvýšil ze dvou na sedm a o jejich rodinném životě informují skladby jako Baby Hold On a něžná Lullaby, kterou samy nazývají jako „dárek pro naše děti“. Robison se směje, že „náš doprovod tvoří především chůvy“, a říká, že plány na turné budou tentokrát „mnohem uvolněnější – turné bude delší a bude v něm více času na odpočinek“.

O turné, které by mělo odstartovat letos v létě a trvat by mělo více než rok, Maine říká, že bude „mnohem více ve stylu klasických rockových show, ne tolik o divadelních efektech a rekvizitách, ale především o hudbě“. Také poznamenává, že „dříve, abychom se dostaly k pořádnému rocku, jsme obvykle zahrály nějakou cover verzi, takže je fajn, že tentokrát máme vlastní skladby, které tuhle část show vyplní“.

Superstars, zrádkyně, novátorky, hrdinky, bídačky a matky – the Dixie Chicks se za téměř jednu dekádu vypracovaly z kapely na fenomén. Dnes více než kdy jindy na ně upírá oči celý svět a ony odhodlaně přichází s Taking The Long Way a zvládají všechny tlaky a očekávání, která na ně historie uvalila.

„Tohle album bylo jako terapie,“ říká Natalie Maines. „Cítím se teď mnohem vyrovnanější. Díky tomu, že jsme napsaly tyhle skladby a řekly, co jsme říct musely, jsme se posunuly o kus dál.“

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz