Historie hudby část první – OLD SCHOOL

  • Historie hudby část první – OLD SCHOOL Fotogalerie (7)
    • 01.12.2006
    • Tisk

    Hudba. Jednoduchý název pro něco tak složitého, protkávajícího životy snad všech lidí na celém světě. Někoho zasahuje víc, někoho míň. Přesto se dotýká nás všech.

    Sdílejte článek:

Tak to samozřejmě, jak všichni víme, bylo odjakživa. Neandrtálci poskakovali okolo ohně a chrochtali své písně bez melodie, aby oslavili úlovek nové ženy nebo mamuta. Už i tehdy to byla zřejmě podobná dřina. Pak někdo přišel na to, že když přehlučí beztvaré antihudební hýkání svého kamaráda tím, že bude do něčeho mlátit klackem, bude vše znít lépe. Tak vzniknul první hudební nástroj. Dalo by se mu říkat třeba buben.

Postupem času, jen za nějaký ten milion let, když se konečně lidi naučili pořádně mluvit, začaly vznikat opravdové písně. Říkalo se jim písně světské. Zpívali je většinou potulní poutníci hrající na starodávné modifikace kytary – na loutnu, liru, citeru nebo později na mandolínu. Texty nebyly nijak výjimečně důkladné i když nějaký ten rým se občas taky jistě povedl. Většinou se zpívalo o rytířích, dracích a krásných pannách. Být potulný pěvec bylo tehdy celkem riskantní povolání. Pořád někam chodit, toulat se zemí a riskovat, že vás někde v lese krouhne kdejaký lapka kvůli ošoupaným botám, bylo dost náročné na psychiku. Ve finále, když se takovému nadějnému umělci podařilo cestování přežít, nebylo až tak neobvyklé, že po hře před panovníkem s mírně despotickým charakterem skončil onen umělec na špalku. S hlavou pod špalkem. Inu, nebyly to lehké časy.

Další, mnohem lukrativnější odvětví, byla hudba duchovní. Tento styl nyní, s malými žánrovými odchylkami, napodobují v černošských kostelech v jižních státech USA. V Evropě byla duchovní hudba v dříve velice oblíbená. Koncerty se konaly v kostelech a chrámech každou neděli(!). Zpěv byl většinou sborový. V chudších kostelech zpívali diváci sedící na lavicích v hledišti. Leader skupiny předzpívával, stojíce za tzv. oltářem, doprovázen varhany, na které hrál varhaník. Varhaník byl většinou i správce kostela, který spal ve stáji za kostelem. Ve větších koncertních síních – chrámech zpíval místo diváků neplacený sbor, skládající se z mladých chlapců, kteří byli spolu s kněžími ubytovaní na opatství. Byli zde vychováváni jako budoucí frontmani jiných kapel. Jejich výchova také zahrnovala provozování sexuálních hrátek se svými učiteli. Tyto zvyky se v církevních institucích také zachovaly dodnes.
Díky dobře promyšlené ekonomice se duchovní hudba v čele hitparád držela velice dlouho, zatímco hudba světská úplně změnila kabát. V renesančních časech zájem o duchovní muziku malinko opadl a lidé se více začali soustředit na večerní, víkendové zábavy než na ranní nedělní vstávání do kostela. Tyto večírky byly výhradně soukromé a skládaly se převážně z plesů nebo banketů pořádaných vysoce postavenými lidmi. Právě na tyto akce byly najímány první kapely. Šlo většinou o skupiny bez zpěváka, protože hrály jen k tanci. Jejich repertoár nebyl široký a byly hrány repliky jiných skladatelů. Zpěvák pak na některých akcích vystupoval samostatně, za doprovodu nástroje, na který hrál z největší části on sám. Umělec se již nepotuloval po světě, nýbrž se usazoval v městech s největší kulturní aktivitou.

Tyto párty byly povětšinou záležitostí velkých měst nebo popřípadě letních panovnických sídel a zúčastňovali se jich jen bohatí lidé nebo lidé se šlechtickým titulem. Na vesnicích o takových slávách ponětí vůbec neměli, ale přesto se i tam dokázali hudbou pobavit. K tomuto pobavení sloužily tzv.lidové písně. Ty byly zpívány ženami za dlouhých zimních večerů, při draní peří, protože tato činnost sama o sobě byla ukrutná nuda. Hlavně však lidové písně zněly ze sálů vesnických hospod a hostinců, kde místní chudina utrácela své těžko vydělané dukáty. Popěvky byly jednoduché, tak aby si je dokázal zapamatovat i ten nejhloupější oráč polí. Monotónní opilecký zpěv doprovázela převážně harmonika (popřípadě housle) na kterou hrával místní žebrák. Když měla vesnice štěstí, zahrála jim občas i kapela, která vesnicí zrovna procházela a hledala živobytí. Většinou to byla parta looserů, kteří nebyli dost dobří pro městské bankety. Písně se hrály na přání hostů, kteří pak hudbu kazili svým obhroublým hlasem. Tento zvyk se také zachoval až do dnešních dob, kdy opilci chodí z hospod a barů a nahlas mezi škyty a zvracením prozpěvují píseň, kterou naposledy slyšeli z jukeboxu.

Hudba se pomalu rozvíjela a nabírala na kvalitě, ale jako umění začala existovat, až při zrodu “velkých skladatelů“ a při vzniku oper. Opera vznikla v baroku v Benátkách a byla pro tehdejší lidi něco úplně nového. Velké množství nástrojů, dirigent, několik zpěváků, jeviště a děj, který mohli sledovat. Děj byl však jen vedlejší produkt celého obsahu, protože zpěvákům tehdy, stejně jako i v dnešních dobách, nebylo rozumět ani slovo. Největší boom zažila opera v dobách klasicismu (a později romantismu), kdy mladý prcek jménem Mozart všechny svými peckami posadil na zadek a vydělal si spoustu peněz.

Trvalo to několik set let, aby vznikl dnes všem známý, jeden jediný hudební styl, zvaný klasická hudba. Lidé z velké části přestali chodit na opery a koncerty plné dechových fanfár a fidlání. Dostali totiž na výběr, když začali vznikat další a další odvětví muziky, doprovázeny vznikem důmyslnějších hudebních nástrojů. Nastala éra hudebních stylů….

Pokračování příště….

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz