Xavier Baumaxa – buránek své vlastní folkové udegroundové scény

  • Xavier Baumaxa – buránek své vlastní folkové udegroundové scény Fotogalerie (3)
    • 18.12.2006
    • Tisk

    Nevelká hospoda či spíše club. Kouř hutně zaplňující místnost se volně pohybuje ve svém vlastním líném rytmu. Mezi tabákovou mlhou se laxně proplétá mírný marihuanový závan. Mladí lidé sedící na židlích, na zemi, všude možně, hledí směrem na mini pódium, na kterém trůní ústřední postava celého večera. Poťouchle se usmívá, opírá se o akustické jumbo položené na klíně a povídá si s dvěma pofiderními chlápky stojícími u bubínků a mikrofonu. Jistý obětavec nabízí umělci kolujícího jointa. „Hele, brzdi, mladej, brzdi,“ odmítá téměř holohlavý pán a s vševědoucím úsměvem se napijí vína. Pak zahlásí na nejhezčí “roštěnku“ v baru a začne hrát.

    Sdílejte článek:

Tak takhle nějak vypadá koncert kontroverzního zpěváka, kytaristy, skladatele a velkopána všech možných prasáren – Xaviera Baumaxi.

Kdo to je? Xavier Bamaxa oblétá české kluby již nějakých pár let, ale teprve poslední dobou se konečně začal zapisovat do širšího podvědomí mladé generace. Tak abych vám jej trochu přiblížil. Tento drzoun pochází z Litvínova. Je mu něco okolo třiceti let (ano, přiznávám se, opravdu to nevím přesně) a občas působí jako čtrnáctiletý puberťák. Dle mého názoru je jen opravdu málo věcí (a lidí), které by se bál urazit. Právě na svém volnomyšlenkářství, které má zakomponováno jak do muziky na dvou deskách, které vydal – Fenkám (2003) a Buranisimo Forte (2005), tak do svých koncertů, má založené své kouzlo a úspěch.

Jak o sobě Xavier píše na svých webových stránkách, jeho kariéra začala v jedenácti letech, kdy se přihlásil na školu kytary. Poté, když už se tak nějak naučil trochu hrát, procházel mnoha pokusy se zviditelnit – pouliční jamy, punkové kapely, folkové kapely, ale dohromady nic velkého. Xavierův hudební svět se otevřel až v sedmadvaceti letech, kdy se pustil do sólové dráhy a začal vystupovat jen s dvěma doplňky – pološílenými a plně úchylnými básníky Em Rudénkem a Helmutem Musterem. A se svými psy. Ty ale nevystupují. Většinou jen spí.

Písně Xaviera Baumaxi jsou o lidech, o “roštěnkách“, o roštěnkách a jejich kouření a o kouření “pažitky“. S roštěnkami i bez nich. Jsou to písně drzé, jemně poetické, sprosté, hezky melodické, mnohdy nesmyslné, přesto plné metafor a chytrých frází – například moje oblíbená Homo-opo-čenský “k večeru lolitám nabízím molitan“. Jo a že jsou sprosté, to jsem již zmiňoval, že.

Přestože jsou jeho alba dost dobrá, stále to není takový zážitek jako Xavierův koncert samotný. Na tom je snad nejdominantnější jeho hlas. Ne že by zrovna patřil na jeviště se superstars, i když tedy stálo by za to jej tam vidět (možná by to i pár lidí obrečelo). Ne, dominance jeho hlasu je v perfektních změnách intonace a vkládání různých zvukových vložek při zpěvu a hlavně při jamu. Baumaxa je svou urážející drzostí vtipný a své obecenstvo opravdu dokáže pobavit nejen svým hudební výstupem, ale i hlásícími vložkami mezi a někdy i uprostřed písní.

Na druhou stranu – abych jej stále nechválil, znám mnoho lidí, kteří mi o něm řekli, že je trapný a že když chce člověk někoho pobavit, je to větší umění bez prasáren. To se ale říkalo i když se poprvé v televizi objevil South park. Na jednu stranu však musím souhlasit. Xavierova kontroverznost je samozřejmě i jeho bič a jeho fanoušci se budou vždy pohybovat jen mezi určitou sortou lidí. Lidí, kteří přijdou do klubu na jeho koncert, sednou si na zem, dají si pivo nebo jointa a rádi se zasmějí jeho vtipům i když budou třeba zaměřeny na ně samé. Ale myslím, že přesně tohle asi bude cíl “buránka lokálního významu“ Xaviera Baumaxi.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz