Kay Buriánek na cestách aneb "Můj milý deníčku" - část II.

  • Kay Buriánek na cestách aneb "Můj milý deníčku" - část II. Fotogalerie (41)
    • 24.06.2010
    • Tisk

    Vstávej, v..e, spát můžeš doma, slyším sám sebe někde za protrhávajícím se kómatem…

    Sdílejte článek:

Vstávej, vole, spát můžeš doma, slyším sám sebe někde za protrhávajícím se kómatem. Ne, nemůžu, ty kreténe! Nech mě bejt! Vnitřní boj vyřeší ‚frau‘, co se s novejma ručníkama dere do pokoje. Vypadni! Nevidíš, kolik je hodin? Aha… Do háje, to už je tolik? Sakra!

Patnáct minut trvá, než se moje vnitřní biologická GPSka uklidní a vyhodí na displej, kde to vlastně jsem. A proč. Snídaně v hotelech zásadně nestíhám. Takže tak. V týhle díře by se klidně mohly točit německý verze Troškovejch filmů o střediskovejch obcích, senech, jahodách a jinejch míčovinách. Místní tu ale nepotkáš, což je už po prvním dni festivalu fakt balzám.

Večerka ráno? Vlastně proč ne, hlavně, že ta příjemná paní má za sebou to, proč se sem líně a rozespale šourám. Mašinku na kafe, neasi! Můj další den může spokojeně začít. ‚Weather forecast‘ v telefonu otravně hlásí na všechny tři dny děsivý věci jako déšť, silnej déšť, déšť pořád, déšť občas, ale slovo déšť se objevuje na můj vkus až moc často, protože frajeři přece pláštěnky a holínky nikdy nenosej, že jo. Frajer tady na německým severu rovná se totální mongol, protože počasí se mění tak rychle jako překotný rozhodnutí, co si dát k jídlu.

Když už jsme u toho, těch variant zase tak moc není. Wursty škrtám hned, a pak už je tu jenom docela oukej vege falafel, palačinky, čína od nečíňanů, kebab a stánek s Haribo, haha. Jedinej kumšt je to správně kombinovat a obměňovat, i když haribo guma jde jíst skoro se vším. Když jsme u tý gumy – další povedenej ‚product placement‘ jsou kondomy, co nepřetržitě chrlej hostesky z mobilního H&M krámu v rámci nějaký AIDS kampaně. Lámu se smíchy při pohledu na řádně upravený týpky, co si jich berou plný hrsti, aby s nimi následně dělali všechno možný. Natahujou si je přes hlavu, pijou z nich chlast, ale hlavně jsou kondomy vznášejícím se mementem, který nakonec dokoloruje celej festival. Místo barevnejch balonků mléčně zabarvený šprcky s vroubkem, ležérně poletující německým vzdušným prostorem. Yes! Německo, miluju tě! Nejmenuje se tvé hlavní město náhodou Ulánbátar?

Včera jsem psal, že se naučíme barvy. Tohle mě baví, protože to je děsně přehledný. Dvě velký pódia jsou Green a Blue. Dva velký stany Red a White, přičemž Red je extrémně exponovanej a White je takovej dojížďák s DJs a převážně tanečníma partama. Dnešek začínám s We Are Scientists na modrým pódiu. Mraky jsou fuč, a dokonce trochu svítí zaprášený slunce. Vidím konec a z dálky, docela dobrý, ale žádná extra šleha. Je brzo. To Florence and The Machine je docela masáž. Byl jsem na ni hodně zvědavej, a musím se ještě teď usmívat. Pódium stylově do modra (hraje na tom modrým, tomu říkám barvocit, haha), někdo hlásí, že vypadá jako Květa Fialová za mlada. Totální lunetik, hopsá po pódiu bosa s tím svým rozpuštěným ohněm na hlavě, ječí a zpívá jako bohyně. Domů bych jí sice nechtěl, ani kdyby mi za to Sparkasse vyplácela doživotní rentu, ale jinak je to docela jízda. Narnie hadr. Harfista taky ujde. Florence dává jeden hit za druhým, donutí připitomělý skopce hopsat, blábolí nějaký éterický hovadiny a mizí. Jo, to by šlo. Na White Lies tamtéž začíná drobně pršet, což docela koresponduje s tím nihilismem, co se line z pódia. Mám je rád, sice se jim to trochu rozjíždí, pořád vypadají jako gympl parta, kterou baví zpívat o smrti, ale u mě dobrý. Dávají klasickej set plus asi dvě novinky a nevzrušeně se pakujou.

Na prokousání ušmudlanou masou mám hodinu, takže pohoda. Červenej stan má jako odpoledni menu druhou ženskou, na kterou jsem byl hodně zvědavej. Marina And The Diamonds začíná v šest. Je narváno, snažím se propašovat trochu dopředu, což se nakonec ukazuje jako ne moc taktickej manévr. Proč? Marina – těžký zklamání. Docela mě rozladila, takže ústup je prošpikovanej klením, proč jsem lezl tak blízko k pódiu. Dal jsem jí čtyři věci, ale už na začátku bylo jasný, že pro mě je tady něco špatně. Afektovaná, nevzhledná, v šíleným outfitu, a navíc jí to naživo ani moc nezpívá. Kapela složená z podivnejch italo-modelů v bílejch kalhotách, otravně ostentativně vybízejících v jednom kuse k dementnímu tleskání. Škoda, že kelímky jsou zálohovaný, jinak bych – přísahám! – ten svůj mrsknul vlnícímu se basákovi na ten jeho bílej rozkrok. Marinu prostě ne.

Prodíračka zpátky stanem, masou k zelenýmu pódiu očíhnout Skunk Anansie. Původně mě to vůbec nezajímalo, nikdy jsem tenhle druh rockem šmrncnutýho mainstreamu neposlouchal, takže nevidím jedinej důvod, proč si to dávat naživo. Ouha, chyba lávky! Její set je tak v půlce, takže jsem sice přišel o její bizarní převlečky, co měla na sobě na začátku, zato stíhám pěkně šťavnatej masakr. Několik tisíc lidí pod pódiem jede slušně, Skunk Anansie s přehledem servíruje jeden hit za druhým a evidentně si to užívá i celá kapela. Kotel má ošéfovanej dokonale, takže jí zobe z ruky i všechny ty nesympatický rockový pózy. Na druhou stranu se jí musí nechat, že to je živelný, nadupaný a dobře vybičovaný feedbackem, kterýho se jí zaslouženě dostává. Skunk je sexy, ordinuje si crowdsurfing v jednom kuse, pusu od ucha k uchu a je jí všude plno. Marina zapomenutá, trapná umělohmotná diskošková pachuť v puse zmizela díky poctivě odmakanýmu setu Skunk Anansie. Už nikdy se nebudu ofrňovat, slibuju.

Půl hoďka, další pivo, další falafel. Zpátky do červenýho stanu, pěkná magořina, tohle přebíhání, ale zase je to dobrej killer na nudný prostoje, při kterejch se nedá dělat nic jinýho než pozorovat exoty kolem. A že jich je, haha. Two Door Cinema Club jsou připravený odpálit Red na euforickej trip otočenejch tanečních hajtek, kytar à la Bloc Party a pozitivní agresivity. Po prvních dvou věcech je jasný, že tohle je přesně to, co se tady líbí. Stan je našlehanej k prasknuti a nahání husí kůži tím, jak do posledního přihlížejícího pumpuje nahoru a dolů. Nepřetržitej crowdsurfing a šťastný škleby lidí kolem dávají tušit, že TDCC jsou tady hodně populární. Zjevně velký a milý překvápko i pro kapelu samotnou. Vypadají trochu jako skvadra pro ajťáky, slušňáčci s typicky britským smyslem pro ostrovní Topman fashion, furt děkujou a lidi se můžou zbláznit. Když dávají vlajkovej track svý debutový desky, vypadá to, že červenáčkovi uletí šapitó. Na můj vkus to je trochu moc předvidatelný a učesaný, ale šlape jim to, jsou sympatický, takže všechny plusový body jdou za nima. Hezkejch čtyřicet pět minut, fakt. Po TDCC nastává dramaturgická díra, protože nikde nehraje nic, co by mě zajímalo. Modrý pódium – Archive, čumím jako puk. Zkrátím to, medaili za nejblbější a nejnudnější kapelu Hurricane 2010 získávají s přehledem právě oni. Otřesný. Ústup ke Greenu, z legrace se mrknout na Stone Temple Pilots. Legrace to fakt je, k popukání. Totální groteska, Scott Weiland rules! Estrádní číslo na jednom z hlavních pódií, mám pocit, že se počurám smíchy. Neuvěřitelný a nepřenositelný. Mezi utahanejma přežitejma rokenrolovejma flákama mumlá totální kraviny, motá se po pódiu úplně najetej a vožralej a pokouší se o komický tanečky. Kapela radši čumí do země, a kdyby tam bylo propadliště, porvali by se, kdo v něm zmizí první. Směšný, a vlastně smutný. Ale jsem cynik, takže se směju, až mi tryskaj slzy.

Pomalu padá tma, asi proto, že je zataženo, protože jinak je v deset furt světlo jako ve dne. Ideální set up pro jeden z magickejch zážitků festivalu. The xx na modrým pódiu. Dechberoucí, křehká a zároveň totálně vtahující show neshow. Geniálně udělaný světla a scéna, úplně mě to rozsekalo. Měl jsem strach, že tahle kapela nemůže fungovat na mamutím pódiu, ale šeredně jsem se spletl, a jsem za to rád. Tohle je přesně ten moment, kvůli kterýmu stojí za to absolvovat všechny ty nepříjemný malichernosti kolem. The xx, bezkonkurenčně první velkej zásah! Skoro mám po nich pocit, že už na nic dalšího nemám náladu. Billy Talent jsou spolehlivej Hurricane magnet, a taky to tak na nich vypadá, kotel jako blázen, ale jsou nějaký otravný. Dementní intermezza, že další věc je o tom, jak už nikdy nebudu věřit žádnýmu člověku, a věnuju jí teď tady svojí ex (Benjamin Kowalewitz), mě fakt nezajímají, a lezení do zadku vožralejm fanouškům hláškama, že pro něj je Německo favoritem v čutaný na jihu Afriky, mě doslova iritujou. Nespraví to ani Fallen Leaves, mizím. Je pozdě. Zpátky do červenáčka, po kolikátý dneska už? Jsem utahanej, ale čeká mě poslední dnešní překvápko.

Na La Roux jsem se děsně těšil, ale po nepovedeným rande s Marinou mám trochu strach. Zbytečně. Zrzka začíná načas. Super světla, dobrej zvuk, tajemně odtažitá kapela a La Roux je dokonalá. Sází jeden hit za druhým, přirozeně tančí po pódiu, působí děsně sympaticky, je sexy, sice trochu jako z jinýho světa, ale má v sobě kus civilní komunikativnosti, což je smrtící kombinace. První exploze přichází samozřejmě při In For The Kill, všechno nabere rychlej spád, Bulletproof, červenáček si dneska podruhý drží čepici… A je konec. Uf! Spokojenost, můžu jít umřít, aby mě ráno ‚frau‘ zase rozsekala s těma svejma naškrobenejma ručníkama, který se vytrvale, ale neúspěšně pokouší propašovat do pokoje. Seberte jí už někdo ten klíč, sakra!

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz