Niceland: „Neumím psát veselé texty“

  • Niceland: „Neumím psát veselé texty“ Fotogalerie (9)
    • 10.04.2008
    • Tisk

    Michal Motyčka alias Niceland pokřtí zítra na Jarním Sázavafestu své první cédečko Little Black Book. Mladý talent a vítěz čtvrtého ročníku soutěže Coca-Cola Pop Star si už v úvodu své hudební kariéry vysloužil nálepku melancholického písničkáře s depresivními tex­ty.

    Sdílejte článek:

Jeho albová novinka je bez nadsázky jedním z největších hudebních překvapení letošního jara. Osobité songy s působivou atmosférou a oduševnělými texty přivály na českou hudební scénu svěží severozápadní vítr s rychlostí jedné britské kytarovky za sekundu. S introvertním avšak extravagantně působícím „černoknižníkem“ jsme strávili dobrou půlhodinu. Během ní jsme probrali jeho každodenní desetiminutovky s make-upem, letní festivalovou sezónu, Hansard-Bluntovský komplex nebo speciál Tenkrát poprvé: ZoOmbie.

**
Na desku jsi vybíral ze zhruba čtyřiceti písniček, což je úctyhodný počet…**
V prvním řezu jsem těch čtyřicet pokrátil na pětadvacet a devatenáct jsme jich natočili. Pak následovaly výběry – kapela, producent a firma. Ty, které se sešly, jsme dali na desku. Takže zůstalo třináct písní.

Píšeš hodně depresivně…
To je tím, že nejsem moc veselý člověk. Jsem melancholik a moje texty jsou dost osobní. Zjistil jsem, že neumím psát veselé texty.

Ty jsi nikdy nenapsal písničku z čisté radosti? Třeba že svítilo sluníčko a tak…
Když je hezky, jsem venku a nesedím doma – takže ani nepíšu.

A nebojíš se, že na své fanoušky budeš přenášet své splíny?
To vůbec ne, spíš naopak. Já když si poslechnu něco depresivního, tak je mi vždycky líp. Protože si můžu říct, že je na tom někdo ještě hůř…

Svůj debut pokřtíš na Sázavafestu. Udivilo mě, že nemáš samostatný koncert. Nemrzí tě to?
Nemrzí, jsem trochu introvert a představa samostatného křtu mě docela děsí. Takže jsem to spíš naopak uvítal.

Chystáš něco speciálního?
Zazní většina písniček z debutu a možná přihodím ještě něco extra.

Na nových fotkách jsi zachycený s kočkou. K jakému zvířeti by ses přirovnal?
Asi právě k té kočce. Jsem hodně náladový a když nemám náladu, nic neudělám.

A hraješ si s klubíčkem…
Moje klubíčko je kytara.

Kdy jsi na ni začal hrát?
Asi v šestnácti. Koupil mi ji brácha, protože jsem mu pořád bral tu jeho.

Co prvního jsi hrál?
To si pamatuju úplně přesně, byli to Cranberries – ZoOmbie.

Píšeš o samých vážných věcech – láska, sebevražda a tak. Co písnička o nějaké obyčejné věci?
Nebaví mě psát o obyčejných věcech. Nemám to vnitřní pnutí, abych to dělal. Všechno jsou to spíš osobní záležitosti. Na albu jsou dvě nebo tři písničky, které jsou relativně veselejší, ale taky nejsou banální… Ta nejoptimističtější je Tightly.

Ta z alba dost vybočuje…
To ano. Je to takový vtípek, i hudební. Chtěl jsem desku oživit, tak jsem ji tam zařadil.

Zajímala by mě písnička On The Floor. Pamatuješ si, kdys ji napsal? A v jakém rozpoložení?
Bylo to asi v roce 2001. Je na rozdíl od těch ostatních docela pozitivní a romantická. Tehdy jsem byl hrozně zamilovaný do své kamarádky, šlo o takovou tu platonickou lásku. Dal jsem své city najevo, ale pořád mě odmítala… Po nějakém čase to ze mě vyprchalo a teď už jsem ji vlastně docela dlouho neviděl…

V létě vyrazíš na festivaly, jaký z toho máš pocit? Hudebně mi zapadáš spíš do klubů…
Kluby mi asi sedí víc a určitě tam nějaké koncerty uděláme. Na festivalech hodně ovlivní konkrétní scéna, na které budu hrát.

Jak se ohlížíš na turné s Kryštofama?
Hrozně moc mi to dalo, naučil jsem se komunikovat s lidmi, což je hrozně důležité. Jejich fanoušci mě skvěle přijali – to mě mile překvapilo. Těch dvacet minut na pódiu sice nebylo moc, ale ohlasy byly příznivé.

Takže možná Kryštof ztratil nějaké fanoušky?
Někteří přeběhli. Teda ne přímo přeběhli, ale mají další oblíbenou skupinu.

Plánuješ nějaké samostatné turné?
Bude, ale zatím je ještě dost času. Deska vychází teď a v létě jsou festivaly, takže možná až na podzim…

Hodně stavíš na své image. Jsi připravený na to, že tě kvůli ní média budou dost masírovat?
Oni mě masírují pořád, od začátku.

A už jsi někdy slyšel narážky třeba na Tokio hotel nebo tak?
To si piš. Ale beru to v klidu, je to jenom image. Prostě takhle vypadám. Maluju se od nějakých dvaadvaceti.

A neříkáš si, že to bude trochu kontraproduktivní? Že to bude odpoutávat od podstaty věci?
Myslím, že ne. Kdysi, když nebyla ani televize, se taky přesvědčovalo jenom muzikou, v rádiích – a taky to fungovalo.

To na sebe patláš make-up každý den?
Přesně tak, neodcházím nenamalovaný z domova. Ale trvá mi to jen tak deset minut.

Hodně lidí Tě přirovnává k Bluntovi, mně ve výškách připomínáš Glena Hansarda.
Říká mi to spousta lidí. Tady každý škatulkuje a přirovnává, což je pochopitelné u nového člověka na scéně. Mně to v tuhle chvíli může i pomoct. Jakékoliv přirovnání k velké kapele je dobré…

A ke komu bys chtěl být přirovnáván?
K nikomu. Já chci být Niceland. Ale samozřejmě mě potěší, když v těch spojeních slyším své vzory a vlivy.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz