Jmenuju se inženýr Králík, žádnej Prdlavka!

Vydavatel: Atlantic Jaxx



Při vší úctě ke klasikům, neposlouchám vážnou hudbu. Jednoduše proto, že nejsem vážnej člověk, a nepotřebuju ani oslňovat obrejlený, intelektuálně laděný kytovce jenom proto, že mi pak možná daj a rozkrejou prastarou záhadu, proč největší divoký prase je ta nejtransparentnější uťáplina v plisovaný sukni a s ukrutnejma popelníkama na nose. Netuším tedy, proč bych měl poslouchat něco, co vážnou hudbu vzdáleně připomíná. Jo, připomíná, ale přitom se pokouší o nějakou podivnou žumpovitou fúzi mezi něčím, co by se mělo tvářit majestátně, a něčím, co je odporně rozmáchlý a kýčem fosforeskuje na všechny světový strany. Jako filmový kompozice obecně – oukej. Bingo Bango si nevědomky zahrává s motivama titulky k Majoru Zemanovi, to je aspoň vtipně nahodilej incident. Jenže tohle celý je spíš jako hodně dojebanej alternativní soundtrack k nepovedenýmu filmu 2012 s k uzoufání smutně obsazeným Johnem Cusackem, kterej si celý tři nekonečný hodiny mezi dialogama říká, co tady kurva dělám?!?

Místama by to klidně mohlo doprovázet ty nejvypjatější taškařice pitoreskní parodie na Avatar, která se hned v první dvacetiminutovce zvrhne v blbě natočený futuristický péčko. Zpívaný věci jako Lights Go Down jsou tak srdcervoucí a patetický, že když šel orchestr do plnejch, poprskal jsem si smíchy monitor. Napadá mě milión zvrhlejch přirovnání, ale ani jeden důvod, proč se tímhle vůbec zabejvat, potažmo vás tím otravovat. Při Violin Solo, který má minutu dvacet, mě napadla scéna s lepením bankovek na čelo ve Vrchní, prchni a šel jsem totálně do kolen. Remedy – blahý paměti – byla elektronická klasika, která svýho času částečně udávala směr. Jasně, díky Basement Jaxx jsem objevil hned na začátku Dizzee Rascala, ještě dřív, než natočil svůj epickej shot Boy In Da Corner. Nepřiznaně jsem je obdivoval za podivínsky ztřeštěnej talent umíchat desku s tak různorodejma ingrediencema, jako byla Kish Kash, a nominovat rozmanitou plejádu o nic míň potrhlejch kontributorů v čele s Lisou Kekaulou, Meshell Ndegeocello, Dizzeem nebo Siouxsie Sioux. S Crazy Itch Radio a Scars/Zephyr ale přišly opice a sežraly veškerý čerstvý ovoce a zeleninu.

Prostě tyhle orchestrální aranže gigapíčoviny Basement Jaxx vs Metropole Orkest od echt odpornejch novátorskejch pokusů o vážnou hudbu (Red Alert) až po precizní swingový vypalovačky (Do Your Thing) a latinu jako od barový kapely na dovolený v Karibiku (Samba Magic) fakt ne. Možná snad jediná Good Luck neztratila nic ze svý původní hitovosti a naléhavosti, ale myslím, že to je spíš díky fenomenální černý matróně Lise Kekaule z The Bellrays než díky nasazení jinak určitě skvělýho Metropole Orkest.

Jestli ale chcete za každou cenu udělat dojem na vzornou studentku konzervatoře, co má sice excelentní čtyřky, ale tváří se jako šprtka, co si to dělá u Šostakoviče, Rachmaninova a free jazzu z vinylový kolekce svýho fotra, doporučuju tohle nastudovat, přestože budete mezi skladbama běhat na toaletu s prstem v krku. Další, prosím…