Prostě jedna dobrá kapela slaví patnáctiny, no...

  • Prostě jedna dobrá kapela slaví patnáctiny, no... Fotogalerie (5)
    • 22.07.2011
    • Tisk

    Bejt patetickej je tak jednoduchý! Stejně jednoduchý a prázdný, jako bejt ukecanej.

    Sdílejte článek:

Bejt patetickej je tak jednoduchý! Stejně jednoduchý a prázdný, jako bejt ukecanej. Čím míň slov, tím průzračnější a naléhavější význam, jo, já vím. Slyšeli jste někdy o kapele Alkaline Trio? Ne? Nevadí, já v podstatě taky ne.

Alkaline Trio – Damnesia

Vydáno: 12.7.2011

Skladby: Calling All Skeletons, Nose Over Tail, This Could Be Love, Every Thug Needs A Lady, Clavicle, Mercy Me, The American Scream, We’ve Had Enough, Olde English 800, I Held Her In My Arms, Blue In The Face, I Remember A Rooftop, Private Eye, You’ve Got So Far To Go, Radio

Vydavatel: Heart & Skull

Dlouho jsem je ignoroval, až do momentu, kdy nás požádali, abysme s nima jeli jako předkapela. Poprvé jsme odmítli. Napodruhý jsme kejvli a odjeli s nima celý jedno anglický turné, dva týdny možná… Nezapomenutelný. Stali se z nás kámoši, co se nekámošej, ale furt si říkaj kámoši. Možná, že až tehdy, když jsem je viděl živě, začal jsem rozumět tomu, co dělaj a proč. Matt Skiba, Dan Andriano i Derek Grant, krom toho, že jsou fakt dobrá kapela a talentovaný muzikanti, jsou fajn lidi. Jo, přesně tady začíná odkapávat patetický bla bla bla, protože bez týhle osobní zkušenosti bych možná kolem jejich bezesporu úspěšný dlouhý kariéry nevzrušeně přešel a myslel si něco o dalších Hot Topic punkáčích, co chtěj bejt stejně velký jako Green Day, ale chytře nastavujou svůj tříakordovej punk o gotickej odér a morbidní rekvizity, protože na to utáhnou i fans s přesahem, a navíc to zrovna děsně frčí. Jakkoliv mi z celý týhle party vychází furt nejlíp Mattova bokovka Heavens, mnohem víc, než celý Alkaline Trio, bez zbytečnejch řečí a protahování – Crimson byla fakt hodně dobrá deska. Hodně dobrá. Má v sobě patos, grácii, smutek, drive, i ten punk a gotiku. Je to kulminační bod jejich kariéry.

Letos, ke svejm patnáctinám, si pánové nadělili retrospektivní, skoro akustickou desku Damnesia. A mě to chytlo znova. Ty obnažený songy, co ležej na podlaze jako holka, o který si myslíte, že je nejkrásnější na celým světě, protože v sobě skrývá démona i světici, navlečená jenom v alabastrový kůži a ozářená světlem svíčky, jsou prostě neodolatelný. Stejně jako ona. Vydržíte se na ni dívat dlouhý minuty, protože víte, že prvním dotykem rozbijete to nevratný kouzlo. Ona se dívá zpátky, užívá si fascinaci, kterou máte v očích, a koupe se v ní rozkošnicky a trochu potměšile jako ujetá Bathoryová v krvavý lázni.

Už s první věcí Calling All Skeletons jsem chvíli váhal, jestli to není nějakej fór a mash up Alkaline s The Cure. Vtipný a zároveň hrozně příjemný je, že se ten pocit vrací v průběhu celý desky ještě několikrát, a to znám originál verze docela dost dobře. Jenže tímhle striptýzem dostala většina songů úplně jinej rozměr, mnohem naléhavější a intimnější. Private Eye je na dřeň. Žádnej vyhopsanej balast. Až tohle vlastně ukazuje, jak geniální jsou v psaní písniček, který v minimalistickejch aranžích fungujou skoro dokonale. Dokonce i ty, který zpívá Dan a který mě spíš sraly kvůli jeho přeslazenýmu šišlání. Třeba jako You've Got So Far To Go. This Could Be Love by klidně mohla bejt na Disintegration, zpívaná Robertem, a nikdo by nepojal sebemenší podezření, že je podstrčená. I ty mírně rozjuchaný kousky najednou působěj smutně a melancholicky (Mercy Me) a berou mě tak o tisíc procent víc. Texty mě bavěj hodně a to, jak Matt Skiba zpívá… Jo, venku leje a vůbec to nevypadá na léto. Jenže mně je to fuk, protože jsem našel svůj patetickej rytmus kapek, kterej přesně kopíruje piano v The American Scream. Sing With Me. Řekněte jim prosím někdo, že jsou fakt dobrý. I po těch zkurvenejch patnácti letech.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz