Páteční anarchistickej frýštajl od pankáče Ká

Let's make it personal. O tom vlastně ty moje výlevy jsou, že… Jsem adresnej a jsou adresovaný různejm lidem, událostem, okolnostem, místům, konstelacím, prapodivnejm náhodám, co spojujou neslučitelný, paradoxům, magickejm protínáním, který sice s magií nemaj nic společnýho, ale dobře to vypadá. Lacinej fabulátor. Kradu a předělávám jako všivácký zloději aut. Někde čórnou, v garáži rozeberou a postavěj nový, přerazej všechny identifikační čísla a kódy, přestříkaj, ale stejně je každýmu jasný, odkud vítr fouká. Na to musí mít člověk vážně kuráž, no ne? Poslouchat pak ty kecy… Ale zpátky k tématu.

Atari Teenage Riot – Is This Hyperreal?

Vydáno: 17.6.2011

Skladby: Activate! (feat. CX Kidtronik), Blood In My Eyes, Black Flags (feat. Jeff Aug), Is This Hyperreal?, Codebreaker (feat. Steve Aoki), Shadow Identity, Re-Arrange Your Synapses (feat. CX Kidtronik), Digital Decay, The Only Slight Glimmer of Hope, Collapse Of History

Vydavatel: Digital Hardcore

Včera mi Wlado napsal SMS, jestli má dneska (rozuměj v pátek) jít na Haezera (běž, to je jasný!) a o čem bude páteční freestyle. Haha, to už je fakt moc. Ale zase na druhou stranu, je to zodpovědnost za mrak zhýralejch mladejch životů, co si to každej druhej pátek šlehaj, neprodat jim nějakej shit, že jo. Miluju tyhle drogový narážky, protože rozhazujou a štvou lidi, co nevědí, jestli maj moje proklamace o totální nedotčenosti fetem brát vážně, nebo je to můj další nejapnej fórek. Hlavně udržovat lidi v neustálým napětí. Je úplně fuk, co si ve finále myslej a jestli vás nenáviděj, nebo vámi pohrdaj, důležitý je držet je pod krkem, pěstovat v nich ten plíživej pocit, že něco číhá za rohem a je třeba bejt pořád ostražitej, byť důvod je totálně triviální a vlastně docela zhovadilej. Manipulace. Téma starý jako lidstvo samo. V našem pojebaným století dostává několik dalších rozměrů v podobě vládní kontroly, manipulovanejch medií, co na zakázku manipulujou davem, cenzurovanýho a lustrovanýho internetu a jinejch, zdánlivě submisivních forem kontroly mas. Ne masa, ale mas. Na maso sere pes a tvoje bába. Jako perex je to ukrutně dlouhý a děsná nuda, ale já se rád čtu, takže máte smůlu, haha.

Atari Teenage Riot. Už ten název je brutální klišé, a zároveň vzbuzuje respekt a celkem jasný kontury asociací. Každej potřebuje trochu toho digitálního bordelu, prohnanýho přes kytarový krabičky, co zkreslujou zvuk a z vašeho nintenda udělaj AK-47. Teda možná ne každej, ale normální obyvatel Země, vychovávanej pozůstatkama východního sektoru, se sebevědomím zmasakrovaným vším tím zápaďáckým klamem a dobitej třídníma kontrastama, destrukcí, korupcí na všech levelech a tunou dalšího frustrobordelu, ten teda jo. Nasraný mutanti všude, kam se podíváš. ATR byli a jsou Digital Hardcore. Není nic výmluvnějšího. Miloval jsem je pro jejich logo, anarchistickej přístup, trochu macho attitude jejich skopčáckýho velekněze, co v sobe má geny Hitlera i Luxe Interiora (googluj!), a zároveň a hlavně pro ty tuny hluku, který (ne tak vzdáleně) připomínaj několikanásobně zesílenej zvuk analogovýho internetovýho routeru, co využíval přístup přes telefonní linku. Znáte to, ne? Příšernej kravál, otravnej, a zároveň slibnej. Kde jsou ty časy…

ATR se rozpadli poté, co se jejich MC Carl Crack ve svejch třiceti odprásknul – jak jinak – drogama. Tři vydaný desky ATR se staly kultem a jejich vliv prostupoval žánrama jako láva. Stali se z nich kostičkovaný, vektorově modifikovaný, digitální Sex Pistols, ale bez toho zákulisního korporačního sell-outu. A teď jsou zpátky. Dalo se to čekat, a spojení s Dim Mak taky moc nepřekvapuje. Jsou silnější a údernější než kdy předtím, s vybroušenou produkcí, obsahem, co zatím pořád nekarikuje sám sebe, a připravený zničit vám ušní bubínky, garantovat hluboký vrty do vaší kebule, naládovat je tou nejúčinnější trhavinou a odstřelit vám zbytečnej, nepoužívanej kus mozku (tedy skoro většinu), zaneřáděnej blbostma, nepotřebnejma informacema, brainwashingovejma aplikacema a další spoustou tendenčních nezbytností. Jasně, přeháním. Is This Hyperreal? je přesto masakrální zrcadlovej sál, proti kterýmu je Petřínská rozhledna tam dole jenom neškodnej vtipkující opilec, kterej potřebuje svou pětiminutovku pozornosti, než se pochčije a upadne do kómatu. Nastavený obří paraboly tomu, co jsme, kde jsme, co děláme a proč, je sice hodně velký klišé, ale ředěno průměrnou soudností pořád vyvolává husí kůži. Ve spojení s nekompromisní hlukovou destrukcí, která navíc rozhodně vykazuje známky dobový kvality, to znamená, že je sice overdistorded, ale přitom čitelná, a pěkně ‚na ksichtě‘ je to navztekaný až běda, ale s nutným nadhledem, poplatným historii ATR a jejich vlivu.

Navíc jako bonus Steve Aoki, kterej si nenechal ujít příležitost dát si featuring v tracku jedný z největších crossoverovejch legend, co spojuje tábory techna a hardcore tak tribální formou, jak to jen jde. Jeho jekot v Codebreaker je abnormálně sugestivní, že máte chuť zapomenout na všude omílanej žvást o tom, že Aoki je vyprofilovanej mazánkovskej DJ, co má za sebou slavný rodinný impérium a svůj yuppie původ zbohatlickýho imigranta maskuje hrou na punkáče. Ale nějak to chápu, světe, div se. Steve je punkáč, co vysedával před Amoebou a trejdoval desky, který vydal s kámošema, měl svojí hardcore kapelu, na kterou chodilo pár lidí (This Machine Kills), měl svý indie ideály a proklamace, a i když dneska vydělává těžkou vatu, nic extra se nezměnilo. Kromě pohledů závistivejch a frustrovanejch lidí, který (bez rozdílu geografickýho místa působení) za úspěchem viděj zaprodání se, degeneraci čestnosti a elementárních hodnot, machinace a degradaci na úroveň opičáků…

Smutný, no. A tím se kruh uzavírá. ATR novou deskou pojmenovávaj lidskou paranoiu a její příčiny, Steve Aoki je codebreaker, kterej rozluštil, proč ho lidi nenáviděj, influence je nařčená z kopírování, kopírka sama je úspěšným členem parlamentu, a navíc klíčem k usnášeníschop­nosti. Svět je zvrácenej a jediná cesta, jak bojovat se zvráceností (teď parafrázuju sám sebe, abych Martě udělal radost, aneb Let's make it personal pt. 2), je bejt sám dostatečně zvrácenej natolik, aby vás žádná zvrácenost nezaskočila. Atari Teenage Riot – Is This Hyperreal? je váš i můj manuál.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz