Poslouchejte rádio na mobilu

Rychlé spuštění rádia

Spustit rádio
ABradio.cz na Facebooku

Univerzální timeless manuál k žánrovýmu mixéru

Dvacítka je dvacítka, to se musí nechat. Teď nemluvím o holkách, co jim je nějak takhle, protože to je fádní a otřepaný téma, a navíc mě to nezajímá. Když má ale nějaká deska dvacátý výročí, tak to je mazec.

Primal Scream – Screamadelica (20th Anniversary Edition)
Vydáno: 14.3.2011
Skladby: CD1: Movin' On Up, Slip Inside This House, Don't Fight It, Feel It, Higher Than The Sun, Inner Flight, Come Together, Loaded, Damaged, I'm Comin' Down, Higher Than The Sun (A Dub Symphony In Two Parts), Shine Like Stars CD2: Movin' On Up, Stone My Soul, Carry Me Home, Screamadelica
Vydavatel: Sony Music



Samozřejmě pokud je to deska, která splňuje aspoň některý atributy atraktivity, jako je prodejnost, nějaký úchylný prvenství nebo třeba záhadný a tragický odchod jejích tvůrců z vezdejšího světa, prostě něco, co jí dává tu dementní přidanou hodnotu, bez který by po ní jinak neštěk ani čokl. Pokud je to deska, který se říká ‘influential’, tak to je asi zřejmě nejvíc. Nadčasovost obsahu dělá z těchhle kousků skvosty. Nejenže svým způsobem dokumentujou dobu, drogy, co zrovna frčely, fashion, haircuts, případně excentrický sexuální praktiky, idealně všechno dohromady, ale daj se v pohodě zasadit do téměř jakýhokoliv času, a hlavně do libovolnýho kontextu. O muziku zase tak moc nejde, přiznejme si.

Opus magnum prej se tomu často a rádo říká. Možná Nevermind byla taková, dost určitě, když si to tak promítnu v souvislosti s kritérii, který jsem právě vyjmenoval. První deska Sex Pistols asi taky. Sandinista od The Clash. A to je ideální oslí můstek, protože když jsem poprvé slyšel Screamadelicu od Primals, myslel jsem si, že to je haluz, komplot nějakýho povedenýho kámoše, co mi do drinku přimíchal nějaký hodně veselý pills a do obalu od Screamadelici podšoupnul poškrábanýho Sandinistu. Nebo tak nějak.

Primal Scream jsem do tý doby vlastně vůbec nevnímal, jejich rokenrolový období zastydlejch britskejch hippies šlo totálně mimo mě a Bobbie Gillespieho jsem registroval spíš jen jako dost nepovedenýho, ale vtipnýho bubeníka u The Jesus And Mary Chain či z jeho mlhovinově epizodní, míhací role v kapele Warsaw, což nebyl nikdo jinej než premature Joy Division. Screamadelica je jako hodně ujetej halucinogenní trip někam do Karibiku, se zastávkama na všemožnejch fastfoodech, nutným zvracením, střízlivěním a okamžitým ládováním dalším palivem. Těžko říct, jestli v tý době Screams vůbec byli regulérní kapela, protože si podle mě nemohli pamatovat ani křestní jméno jeden druhýho, natož jakej status má jejich narko-gang v hudební terminologii. Nějakou záhadou se jim ale podařilo uklohnit neuchopitelnou masu něčeho tak nadčasovýho, že z toho šla hlava kolem nejen jim samotnejm, ale po celejch nadcházejících dvacet let i nekonečnejm zástupům hudebních konzumentů, kapel, producentů a uživatelů lehkejch, středních i tvrdejch drog s inklinací k objevování netušenejch rozměrů bez žánrovejch hranic.

Popisovat někomu, o čem Screamadelica je, je asi stejně pošetilý jako popisovat retardovanýmu nebešťanovi, kterej díky svý demenci omylem přistál na naší zajebaný planetě, proč tady žijeme v takovým chaosu a řežeme si pod sebou kosmickou větev. A protože si to moc dobře uvědomujou i samotný Primal Scream, jejich vydavatelská firma a stádo trpaslíků kolem, vychází tenhle vyšperkovanej box set bratru za sto šest liber. Hezkej dárek k zasněženejm Vánocům a zapudrovanýmu nosu, ne? Jak už to u podobnejch vysavačů peněženek bejvá, má to superluxusní výpravu, milión míčovin nevalnýho významu jako bonus, nějakej živák, outakes, remasterovanou hlavní palubu, na který rejžákem smejčil jejich velkej kámoš z nekonečnejch fetů Kevin Shields, předák dalších britskejch směrurčujících titánů My Bloody Valentine, rozsáhlej fotoarchiv a pro ty, co si rádi připlatěj za snobský extra, ještě navíc patnáctej chod v podobě limitovaný stokusový “white” edice s podpisy.

Zapomněl jsem na něco? Snad ne, a kdyby, tak se fakt nic neděje, protože o ten cirkus zas až tolik nejde. Co je ale nespornej fakt, je kvalita týhle desky, a v tom případě si klidně vystačím se svou poškrábanou kopií s polámanou krabičkou, která od tý doby, co jsem ji pro sebe objevil, šla z ruky do ruky. Liberální dílo s geniálně korespondujícím obalem v podobě duhový skvrny, který jako by každou vteřinou pulzně vysílalo poselství o tom, že kytary, house, tehdy masivně kulminující rave scéna a všechny ty věci, který proti sobě nesmiřitelně bojovaly na bitevním poli hudby, je možný míchat tak diletantsky a bez předsudků, že se můžou lehce přetavit v něco nesmrtelně inspirativního. Bílá vlajka zfetovanejch nemilitantních hipíků, co hlásaj žánrovou svobodu a demonstrujou za propuštění všech vězňů rokenrolovýho dogmatickýho institutu, jejichž věznění by stejně bylo dál neudržitelný a vzpoura by přišla tak jako tak. Jakkoliv je pro mě osobně důležitější XTRMNTR a ještě kousek Evil Heat, musím uznat, že Screamadelica mi taky otevřela uši, rozlepila oči a sňala ze mě pocit provinilosti z toho, že jsem začal jezdit na rave parties a frčel v house, přestože jsem měl kytarovou kapelu.

Tak tahle deska letos slaví dvacet let, a já neříkám, že máte rozbít prasátko a vyklopit ho za luxusní kontejner se spoustou píčovin, ale minimálně vytáhněte ten červenej obal z regálu a aspoň jednou si tuhle výjimečnou desku z jiný galaxie pusťte. Z piety, nebo na počest, to je fuk.


Související hudební novinky

Diskuze

Pro přidávání příspěvků do diskuze je nutné se přihlásit.
  • Zatím žádné příspěvky