Krevní řečiště zaneřáděný zabijáckejma virama

  • Krevní řečiště zaneřáděný zabijáckejma virama Fotogalerie (2)
    • 06.05.2011
    • Tisk

    Aaaa, zas je tu moje oblíbený ‚let's face it‘. The Kills a jejich nová deska?

    Sdílejte článek:

Aaaa, zas je tu moje oblíbený ‚let's face it‘. The Kills a jejich nová deska? Trochu s krucifixem po funuse, že jo, když už je to docela dlouho venku, ale zadání je zadání, takže?

The Kills – Blood Pressures

Vydáno: 4.4.2011

Skladby:Future Starts Slow, Satellite, Heart Is A Beating Drum, Nail In My Coffin, Wild Charms, DNA, Baby Says, The Last Goodbye, Damned If She Do, You Don't Own The Road, Pots And Pans

Budu zase lehce „osobní“, ale to se smí, tak proč ne. Uděláme z toho takovou dokumentární taškařici s autobiografic­kejma prvkama. Dějství první: tuším, že to bylo někde v západních Čechách a Suns tehdy předskakovali Hot Water Music, který si přivezli i svou vlastní předkapelu. Nemastnej neslanej punkovej kolovrátek s podivnou, ale sympatickou zpěvačkou, trochu nevýraznou a nevzhlednou. Ta kapela se jmenovala Discount. Dojem nula celá dva, řekněme.

Dějství druhý: Tampa, Florida, Suns předskakovali At The Drive-In a Murder City Devils na jejich triumfálně vysmaženým alkoturné po East Coast a ta zpěvačka z Discount přijela několik desítek mil se s náma obejmout. Už vypadala trochu jinak, říct líp je asi trochu šovinistický, ale měla na sobě „šik“ věci, byla zjevně subtilnější, tak nějak ženštější a kolem krku nějaký vtipný boa, pokud si dobře pamatuju.

Dějství třetí: Suns se ve starý dobrý Anglii chystali předskakovat na pár velkejch koncertech tehdy slušně rozjetejm And You Will Know Us By The Trail Of Dead. Od bejvalý zpěvačky Discount přišel hezkej e-mail, že už není punkerka, že se přestěhovala z prosluněný, ale nudný Floridy do Londýna, hákuje v ofisu Rough Trade, skládá muziku s nějakým týpkem, co hraje na kytaru, a maj spolu kapelu. A jestli by nešlo se nějak přifařit na ten Trail Of Dead bill a předskakovat předskokanům. Nešlo, sorry…

Dějství čtvrtý: NYC a showcase, tuším Domino v Bowery Ballroom, u triček seděl dneska slavnej DJ Steve Aoki a jednou z právě zažehnutejch prskavek byli The KillsAlison Mosshart za mikrofonem. Kdyby žil blonďatej úchyl Andy a ten večer tam byl, nikdy by si už na Nico ani nevzpomněl. Heroinová kost s nepřítomným pohledem, ale elektrizujícím charisma, a myšlenky na to, jak krátká a zároveň dlouhá cesta vedla k metamorfóze Alison z Discount v Alison z The Kills. Těch dějství bylo pak ještě pár, ale o tom recenze nejsou, že jo. Ani ty moje by neměly bejt.

Jejich koncerty nejsou to, co desky. Těžko říct, co je lepší, jedno jako druhý má svou vlastní dynamiku. Koncerty jsou většinou statický, protože Alison je bázlivá a plachá introvertka, ale stejně maj něco do sebe, obzvlášť ty raný, který jsem viděl. Oloupaný na kost, eklektický litanie na jednostrunný téma, retro zvuk, a přitom je to jako vystřižený z nějakýho vyhajpovanýho editorialu The Face deset let zpátky. Komplex. Oheň a fashion. Desky jsou pro mě spíš zakonzervovaný polaroidový vzpomínky než muzika samotná. Mám k nim respekt a mám je rád. Jejich předposlední Midnight Boom mě rozsekala svou schopností zachovat si ksicht a zároveň se nebát nechat si svý retro udělátka rozštelovat takovým freakem, jakým je XXXChange. Takže jsem byl logicky zvědavej, co předvedou na čtvrtý desce. Blood Pressures. Krev a žádný tlaky. Myslím tím žádný extra tlačení na pilu. Oni věděj, co jim jde dobře.

Frontmanování The Dead Weather po boku Jacka Whitea dodalo Alison zdravý sebevědomí a Jamie, vyškolenej tabloidovou drezúrou skrz jeho donekonečna a ze všech stran propíraný randění s Kate Moss, hodil všechny svý frustrace přetloukaný výtržnostma, chlastem a pilulema za hlavu a udělali desku, o který se nedá říct nic jinýho, než že je dobrá. Neříkám skvělá. Na můj vkus je to moc tradiční, v duchu ‚The Kills, co maj rádi klasiku‘, a umírněný. Baví mě víc jejich trochu přepálená poloha, nakopávaná stihomamama a archaickým tepem předpotopního drum machine, ale komu čest, tomu čest. Když se na netu objevila první jednohubka Satellite, vypadlo ze mě jenom skrz širokej úsměv cezený Yezzz!

S celou deskou ten odér nadšení trochu vyvoněl, ale pořád je to spíš to lepší, co nás dneska může potkat, no ne? Vono to ‚holka a kluk dělaj muziku, nemaj ani bubeníka, holka na nic nehraje a kluk má zjevně rád blues, nebo nic víc zahrát neumí‘ je děsně determinující formule. Jasně, The White Stripes to nikdy nebudou – genialita jednoho, mělněná roztomilým neumětelstvím druhýho, je trademark – ale koho to jako sere? Mě ne. Krevní tlak mám v pořádku a vkus mě zatím nikdy nezradil. Blood Pressures je dobrá deska od zatraceně dobrý kapely. Bez ohledu na dějství.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz