Novinka Foo Fighters: Flanelová vlajka na vrcholu stožáru hlásí...

  • Novinka Foo Fighters: Flanelová vlajka na vrcholu stožáru hlásí... Fotogalerie (19)
    • 20.04.2011
    • Tisk

    …,že pan prezident arénovýho rocku je doma a daří se mu báječně

    Sdílejte článek:

Let's face it. Odrbaný hrdinové s obsesivní inklinaci k lacinýmu metalu, i tomu tvrdýmu metalu a hardcore kořenům, nám za ty roky zmutovali ve stadiónový příšery, co sice maj macho attitude a lopaťáckej projev, ale je tak nějak docela sympatickej ve svý neohrabanosti, a zároveň geniální v plíživý prostotě a neomylnosti produkovat jeden hit za druhým, stejně jako devítihlavá saň plive síru a oheň – jakože automaticky, protože to k ní prostě patří.

Foo Fighters – Wasting Light

Vydáno: 11.4.2011

Skladby: Bridge Burning, Rope, Dear Rosemary, White Limo, Arlandria, These Days, Back & Forth, A Matter Of Time, Miss The Misery, I Should Have Known, Walk

Vydavatel: Sony Music

Má tohle bejt nostalgie? Jestli jo, tak to beru, a i když nejsem kdovíjak odvázanej ze samotnejch Foo Fighters, ani jsem nikdy nebyl (dokonce jsem jejich první desky programově ignoroval, nechtěje si kontaminovat vztah, kterej jsem měl k Nirvaně), musím po těch letech a sedmi deskách uznat, že Dave Grohl není jenom pačesatej, zubící se klaun, co dezertoval od bravurně hranejch bicích k frontmanování vlastní kapely s kytarou v ruce, ale že je především vskutku uvěřitelnej performer s rockovým charisma a kurevsky dobrej hitochrlič.

Postavil si pěkný garážový studio v San Fernando Valley, na post hosta nominoval starýho kámoše Krista Novoselice, nirvanickýho basáka, a dalšího asociovanýho s touhle starou partou, Pata Smeara, vzal rovnou do kapely jako pátýho regulérního člena. Tři kytary jsou jako kobercovej nálet, kterej smete všechno, než řeknete švec, čehož je důkazem třeba Bridge Is Burning nebo screamo masakr White Limo, co zní jako Probot s Alicí Glass z Crystal Castles za mikrofonem, těsně po poslední plasticko-chirurgický úpravě genitálií (mimochodem vtipný video evokující fakt oldschool časy, navíc s Lemmym z Motörhead v roli řidiče, se neobyčejně povedlo, slušná taškařice). Nirvanní producent Butch Vig na producentský stoličce, co sice trochu vybledla a vyšisovala od sluníčka, ale pořád je to kapitánskej můstek, ze kterýho se zachraňuje Titanic, to je další eso v rukávu neúnavnýho Grohla.

Kde ten chlápek na tohle bere invenci a energii? Jo, jasně, ono je to vlastně celý takový laid back, i když to má vepředu radlici jako hovado. Pak jsou tu úplně nadpozemsky chytlavý, popem kontaminovaný opusy jako Back and Forth a věci, co přečnívaj až kamsi, kde mi to moc smrdí flanďáckým blues à la Kings of Lion, jako je I Should Have Known. Dear Rosemary není tribute tomu pravěkýmu hororu o Rosemary, co má děťátko, to je esenciální čistej pop ‚in veins‘ Foo Fighters. Love song, pyčo! Miss the Misery bude chutnat stadiónům, mňam, mňam! Walk je zase schizofrenní půl college rock, půl metal. Ale ať to opatrně beru z kterýkoliv neodkrytý strany, že přece jenom najdu skulinu, kterou si naloupat perníček, v globálu musím říct, že to je velkej comeback testosteronovýho arénovýho rokenrolu. Songy jsou větší než kdy předtím, zuby jsou ostřejší a metal je víc metalovej. Tak to přece od Foo Fighters chceme, no ne? Asi jejich nejlepší deska od The Color And The Shape, a to je hodně výstražný „pozor, tady se píšou rockový dějiny, kapitola dvoutisíctá jedenáctá“.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz