Něco jako béčko American Idiot, ale bez koulí, který má Zelenej den

Vydavatel: Universal



I Sum 41 trochu dorostli, ale na jejich nový desce to není nijak markantně znát. Čtrnáct věcí a stopáž deset minut pod hodinu je pastička, ve který na hladový krysy čekaj nudou napuštěný vycpávky. A že jich je. Formule je furt stejná – solidní pop punkovej maglajs, obstojná basa i rutinní kytarová stará dobrá ruční práce, trochu screamo náběhy, ale pro pocit jistoty vyžehlený zpěvama, co neurazej, ale ani nezatnou do živýho, slibný build-upy, který vedou do nikam, předvídatelný sing along momenty, hrátky se španělkou i citama a tuny vaty. Cukrový, ne tý skelný.

Screaming Bloody Murder je jako tour po muzeu voskovejch figurín se zastávkama a zběžným výkladem u exponátů s cedulkama Green Day, My Chemical R omance, Blink 182, Yellowcard i epilepticky frackovitejch The Vines (blahý paměti). Textově to taky není žádná velká hitparáda. Zatímco jejich vzory často a s oblibou používaj víc či míň obratný politický glosy a sociální kritiku, tady je to hodně při zemi a tematicky spíš nablble povrchní blábolení o legračních (z pohledu neteenagera, neasi) aspektech pubertálních vztahů, navíc ke vší smůle ještě s notnou dávkou klišé navrch. I tak je dobrý podotknout, že se aspoň snažili vyprodukovat album, který se má tvářit jako plastický, jakkoliv to je v tomhle žánru téměř nemožný, a dát jim za to mírnej kredit. Říkám mírnej, protože přes to všechno snažení se zdá, že pro tyhle chalany se slabostí pro pseudometal a epickej kýč je hra u konce.

Už to není ani zábava jako dřív, když karikovali sami sebe pitoreskníma coverama Judas Priest, a o rebelství nemůže bejt řeč ani omylem. Jak říkám, game is over. Škoda. Nebo vlastně možná ne.