"Neříkejte, že jsme vás nevarovali"....

Na novou desku DIOYY se čeká už docela dlouho. A čekání je umocněný jednak hodně povedenou prvotinou, druhak frenetickejma shows, který se nevyhly ani Čechám, takže tohle jméno rozhodně nepatří mezi exotickou potravu pro pár zasvěcenejch. Jejich koncert na loňským Rocku pro lidi patřil mezi ty lepší, hned po Gallows. Taneční punk, trochu fuck off attitude na pódiu, rozeskákaný masy. Nic převratnýho, ale docela poctivá taškařice, vkusně odměřený, co je dobrý předstírat, aby to fungovalo bezchybně, a co je dobrý nechat trochu ‚utéct‘, protože to v kombinaci s prvním teprve dělá to neodolatelný kouzlo, že tady se na nic nehraje, ale je to hlavně zábava. Bavili mě. Nejenom v Hradci, ale i na Hurricane, poprvý ještě v původní sestavě (a ve stanu to byl fakt hodně velkej mazec), podruhý na velkým pódiu (ve čtyři odpoledne to mělo přesně tu trochu lůzrovskou pózu, ale rafinovaně dostali snad patnáct tisíc lidí na svou stranu a rozdováděli je tak, že se tomu sami museli smát).

DIOYY si rozhodně libujou v podivnejch názvech. Už samotný Does It Offend You, Yeah? bylo ze začátku hlavně anglickým tiskem považovaný za nonsens a téměř korunovaný na nejhorší název kapely ever, a přitom je to jenom hloupá hláška ze seriálu The Office. Britskej humor, klasika. O poťouchlý kontinuitě nemůže bejt pochyb. První deska se jmenovala You Have No Idea What You're Getting Yourself Into a rozhodně naplnila tuhle frázi bezezbytku, protože tracky jako Let's Make Out, We Are Rockstars nebo Dawn of the Dead jsou dodneška nepřekonaný klasiky. Don't Say We Didn't Warn You je jasně škodolibej vzkaz všem, kdo budou ohrnovat nosy.

Kapela docela zásadně změnila sestavu a už první singl, The Monkeys Are Coming, jasně naznačoval, že DIOYY jsou zpátky, s identickejma ingrediencema jako na první desce, ale že se taky dost změnilo. Druhá ‚puštěná‘ věc, We Are The Dead, to jenom potvrdila. Na kytarách nezvykle ‚rockově‘ vystavěný intro a trochu klišoidní zpěv se probourá zdí do hodně rozjetý taneční párty a zase zpátky. Ač to zní jako největší alibistickej blábol, tahle deska není na první poslech. Těšil jsem se, a po prvním kole jsem byl docela rozčarovanej. Ubylo přímejch, ale v zásadě brilantních ataků na pudovou jednoduchost, má to garážově nedokonalej zvuk, což může bejt rafinovanej záměr (a vsadil bych se, že taky je). Místama to vypadá, jako by se úplně vožralá parta dementů vloupala do zkušebny ke Gorillaz, podařilo se jim pustit tak deset procent back up tracků z jejich kompu, a protože je znaj matně z telky, pokoušeli se je – s notně nasraným punkovým nasazením – parodovat . A to nemyslím vůbec jako invektivu. Vlastně mě tohle ‚všechno je špatně, všechno je jinak, hlavně to moc neřešte‘ docela baví.

Doporučuju fakt pustit víckrát, než se rozhodnete, jestli to je totální brak, nebo solidní deska. Zázraky se dějou jenom o Vánocích, a tyhle vopice na Vánoce prostě serou.