Radiohead....Blah blah blah blah blah!

Původně jsem ve snajpr manuálu dostal jako zakázku na středu poslední desku Hooverphonic, ale jsem zmlsanej – to by byl nudnej terč, co se skoro nehejbe, já potřebuju kwa nějakej adrenalin. Tak jsem si sám vyhlídnul nový Radiohead. No, to jsem si fakt pomoh!

Radiohead – The King of Limbs

Vydáno: 18.2.2011

Skladby: Bloom, Morning Mr Magpie, Little By Little, Feral, Lotus Flower, Codex, Give Up the Ghost, Separator

Vydavatel: vlastní

Let's face it 1: Rádijofkový kebule by klidně mohli natočit celou desku jenom tak, že by mikrákama snímali, jak si Yorke vydloubává holuby z nosu, hňácá z nich organicky nezavadnýho, ekologickýho hopíka, v nespočítatelným polyrytmu s ním hází o zeď zkušebny a do toho fistulí pozpátku recituje skript k divadelní hře o Ničem (nebo o Nietzschem?). To celý prohnaný přes všechny krabičky, co za ty léta nasbírali, a nasnímaný černobílou roztřesenou kamerou přes rybí voko jako autentickej záznam historicky první okupace Země ufonama. A k zblití pseudointelektuální svět odpíračů komerce, kterej zásadově adoruje jenom to, co probůh hlavně nemá žádnou strukturu, koketuje se vším hudebním odpadem, náležitě zadumaným, sofistikovaným a pokud možno absolutně proti proudu, by onanoval tři měsíce v kuse a rochnil se v tom plebsem nepochopeným bahně umění. Tak to prostě je.Radiohead jsou kult novodobejch hipízáků bez batikovanejch sukní a litinovejch peace pentagramů na krku. Radiohead do každý rodiny. Zadarmo! Recyklovatelně!

Let's face it 2: Jakejkoliv smysluplnej rozbor navoněnýho hnoje na ploše osmi válů (miluju tenhle patvar, a v případě Králů limbů mi přijde až sebepoškozovačsky geniální, hehe) nedává vůbec žádnej smysl, protože hrozí nutný proposlouchávání se tou nestrukturou, což docela bolí. Všechny zvrhlý formy, který oscilujou od toho, že mi nic neříkaj, až po radikální ‚do piči, tak tohle mě brutálně irituje‘, se tady proplejtaj a smějou se do ksichtu všem, co hledaj aspoň nějakej záchytnej bod. Sloky a refrény? Pche, jste upadli z jahody naznak? Ani omylem, proč taky. Tohle je umění, blbečkové! Opravdový umění, kterýmu není třeba rozumět, je třeba ho vnímat každým zadušeným pórem nedokonalýho těla, přitisknout se na Thomovo líný voko a levitovat na těch čistejch vibracích upředenejch z tenkejch, sotva viditelnejch vláken freejazzu (brrr!), špetky world music (brrrrrr!), glassovskejch preludií na téma ‚Armageddon je za dveřma, je třeba vykoupit všechny brambory světa‘ a z inťoušskýho blábolení, tak typickýho pro posledních pár Rejdyjohedích desek. O už téměř zlidovělejch nonsensuálních textovejch klikyhácích, proti kterejm jsou svitky od Mrtvýho moře jako čítanka pro lobotomický Děti ráje, ani nemluvím.

Let's face it 3: The King of Limbs je i přes nespornej a neoddiskutovatelnej fakt, že Radiohead jsou jedna z nejvíc marťanskejch kapel čtvrtstoletí, která měla masivní impact na kdekoho, esenciální sračka. Sorry.

Let's face it 4: S chutí budu parafrázovat verdikt jednoho uslintanýho serveru o muzice – nořím se do říše fantazie a tak trochu v limbu říkám, že The King of Limbs patří už teď v únoru k nejhorším deskám roku.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz