Buriánkův manuál, tak trochu i o Polly

  • Buriánkův manuál, tak trochu i o Polly Fotogalerie (28)
    • 25.02.2011
    • Tisk

    Nejdřív pár enormně vtipnejch a zábavnejch poznatků, vážení. Tak za prvý – koho by napadlo…

    Sdílejte článek:

Nejdřív pár enormně vtipnejch a zábavnejch poznatků, vážení. Tak za prvý – koho by napadlo, že k extrémnímu zvýšení čtenosti nějakejch elaborátů stačí neomalenost, drzost a troufalost šáhnout špinavejma prackama na opravdický umění? To je marketingová šleha jako prase, hehe. Takže díky všem respondentům, i těm hodně jedovatejm, protože to prostě funguje, a funguje to díky vám. Moje přičinění je zanedbatelný a nepodstatný.

Za druhý – a to je další mazec k popukání – zjistil jsem, že když někdo hraje v kapele XY a pozuráží modlu řekněme XXX, efekt je asi takovej, že postižený tou děsnou malárií, o kterou se fakt neprosili, nasaděj drsný antimalarikum (a napalm k tomu) a bez otálení votočej svoje plamenomety proti kapele XY, protože jim to přijde spravedlivý. Haha. Úžasnej model.

PJ Harvey – Let England Shake

Vydáno: 14.2.2011

Skladby: Let England Shake, The Last Living Rose, The Glorious Land, The Words That Maketh Murder, All And Everyone, On Battleship Hill, England, In the Dark Places, Bitter Branches, Hanging In The Wire, Written On The Forehead, The Colour Of The Earth

Vydavatel: Universal

Většina dotčenejch se nezmůže na nic jinýho než na bezzubý cvakání pantem, stanou se z nich mesiášský kritici, nádavkem přidaj něco plků o morálce či slušnosti a pár takovejch, u kterejch vyhrál Pavlovův reflex, se dokonce začne ohánět zákonama o nactiutrhání. To je povedená taškařice. Takže, abysme si zopakovali pár předchozích lekcí: ten kretén Buriánek nechce bejt a nikdy nebude objektivní. Naopak, bude extrémně subjektivní, a ani omylem nebude psát erudovaný recenze (rozhodně ne tady), plný sofistikovanejch a vybroušenejch hypotéz o tom, proč je která deska dobrá a která špatná, případně průměrná, nudná nebo naopak geniální. Píšu, co si myslím, co mě impulzivně napadne, píšu, co chci, a tak to taky zůstane. Pro každýho, komu přijde normální klejt a používat vulgarismy v hospodě, v práci, mezi kámošema nebo pod sušákem u kadeřnice, ale vaděj mu ty samý věci v mejch blogopíčovinách, mám jednoduchej vzkaz: jsem a budu vulgární, protože to ke mně prostě patří. Stejně jako pseudošovinistický narážky, byť mám do šovinisty vlastně krutě daleko. Tohle je můj svět, do kterýho vás beru s sebou, pokud se vám chce. Pokud ne, máte milion jinejch alternativ. Není to sebestředný, nafoukaný, arogantní a přezíravý. Tak to zkrátka je.

Všem, co čekali na recenzi tý „šukézní“ Pýdžej, se tímto vlastně omlouvám, protože jsem vyplácal počet zajebanejch znaků na elementární zhovadilosti, o kterejch jsem si myslel, že už jsme si je dávno vyjasnili, hehe (asi budu muset častějc používat závorky s poučením „tohle byla nadsázka, nebrat moc/vůbec vážně“). Ale abych dostál ve středu inzerovanýmu, aspoň ve zkratce: jo, PJ byla, je a bude šukézní (bacha, nadsázka, s muzikou to nemá nic společnýho). Kdyby se Richardovi Kernovi podařilo ji kdy ukecat, bylo by z toho dekadentní péčko, až by se zachvěla zem. Jenže vona je prostě čistej éter a propan-butan ožehnutej studeným plamenem zároveň.

Žárlit na ní je tak snadný, a stačí k tomu jí jenom slyšet. Viděl jsem jí v Hollywood Palladium asi tejden po jedenáctým září, nechtěli mě pustit dovnitř, protože jsem měl náhodou v kapse kancelářskou sponku a nechtěl jsem jim dát čerstvě načatý cigára. Mám to u ní – nakonec jsem jim to tam s proceděným ‚fuck‘ nechal. A ta mrcha si to napochodovala s černou páskou na alabastrový paži, v šatečkách, co vypadaly funerálně, ale zároveň z nich šel sex na všechny strany jako v bublinách z komiksu, totálně smrtící, nekašírovaná, emotivní, ale na zemi. Na tý její Zemi, na který chcete bejt nedokonalým nýmandem, vyhnaným z ráje, a sloužit jejím zvrhlejm choutkám a touhám omotávat si smrtelníky kolem prstu tak nicotnejma věcma, až to je k smíchu. Tahle buchta řekne ‚murder‘, a bez ohledu na význam toho slova prostě nemůžete nemít erekci (jasně, tohle je šovinistický, ale nechci se pouštět do holčičích věcí, protože by mě zase někdo natřel, že se pohybuju na pornografický hranici, hehe). Všichni, kdo mě nesnášíte, berte to třeba jako pokus o smíření (do příští války, hehe), protože jedna z věcí, co mi změnily život, je její duet s Yorkem v This Mess We're In ze Sories from the City, Stories from the Sea. Tu desku znám nazpaměť a dodneška mám problém nepodléhat nesmyslnejm emocím, když slyším byť jenom fragment.

PJ Harvey je možná pro kdekoho stejnej reprezentant neuchopitelnýho umění, ale já funguju na emoce jako jukebox na kačky. A její exprese je tak masakrálně uvěřitelná, že ve mně vyvolává mrazení i přesto, že to je vlastně povětšinou brontosauří folk. Jenže je v tom chemie (a teď nemyslím tu chemii v kalhotách, do háje!), která prostě funguje jako spolehlivý tužidlo tělního ochlupení. K čertu, je fuk, kde a jak se k Let England Shake dostanete, ale rozhodně se dostaňte. A dávejte si bacha na tu křehkou atmosféru, ať ji zachytíte, a hlavně ji prožívejte v kontextu s textama. To není tupý poselství. Je v tom tolik zahořklosti, odevzdání, rezignace, a zároveň záchvatů vzdoru, že vám z toho emoční centrum bude zvracet jako nezkušenej námořník na první zaoceánský plavbě. Je to hezkej masakr. Poslední průsečík, kterej mi hraje do karet, je fakt, že tam, kde já jsem strávil nedávnejch deset dní nahráváním zpíčenejch zpěvů na úplně bezcennou novou desku kapely XY, tam to byli Parish s Polly vomrknout pár měsíců předtím, a málem tam Let England Shake nahrávali. Ještě, že se to nestalo, byl bych totiž jinak kompletně v číči.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz