Vyklízím stůl, hážu bordel do krabic a uvidíme se na rozlučkový párty...

Jsem zpátky. Na rekonvalescenci, rekvalifikaci, reinkarnaci a revitalizaci jsem dostal frýštajl. Jupíjou. Jsem ufo a ještě chvíli budu, ale asociační kanály snad jako jediný zůstaly nezanesený, takže to šlo docela rychle.

The Streets – Computers And Blues

Vydáno: 7.2.2011

Skladby: Outside Inside, Going Through Hell (Feat. Robert Harvey), Roof Of Your Car, Puzzled By People, Without Thinking, Blip On A Screen, Those That Don't Know, Soldiers, We Can Never Be Friends, Abc, Omg, Trying To Kill M.E., Trust Me, Lock The Locks (Feat. Clare Maguire)

Vydavatel: Atlantic Records

Vlastně to má dva důvody, proč můj ‚pick‘ je nová deska Mikea Skinnera a jeho The Streets. Jednak jsem ji poslouchal před odjezdem do Berlína, a potom cockney Mike se po předposlední desce nechal slyšet, že jeho následující štych má bejt Berlínem inspirovanej elektronickej mayhem, monotematicky věnovanej hodně veselýmu tématu „temná vize budoucnosti a smrt“. Oukej, mrknem se teda na to.

Když na Vice Recordings vyšla Skinnerova první deska Original Pirate Material, bylo od prvního poslechu jasný, že tenhle bílej model s výzorem fotbalovýho chuligána je a nutně musí bejt klasifikovanej jako novej fenomén, kterej může a musí změnit aspoň nějaký hiphopový klišé a dogma. Tak se taky stalo. A pak to šlo pomalu od fenoménu k průměru, od etablovanýho prodigy k mírně paranoidnímu jednookýmu kapitánovi lodě, která má v boku díru a zvolna, ale neodvratně míří ke dnu. Computers And Blues má bejt epilog, poslední deska pod monikerem The Streets. Jakože smrt, jasný? Ale než ho šoupneme do penálu (což se samozřejmě tak jako tak nestane), bude dobrý mrknout se na tuhle desku kaleidoskopem, kterej je vysypanej jenom bílejma a černejma sklíčkama.

Skinner totiž nejede v kompromisech, nic není napůl. Může minout, ale nic neošidí. Možná je víc muzikant než raper, nebo spíš, mám-li bejt přesnější, Computers And Streets ukazujou víc jeho hudební a producentský schopnosti než jeho skillz jako MC. Jakkoliv to zdánlivě nedrží pohromadě kvůli roztříštěnosti směrů a použitejch výrazovejch prostředků, celý to dává smysl, jako když se vám v prachu pod postelí podaří najít poslední kousky puzzle, co zapadnou a spojej to kýčovitý repro ‚playmate prosinec třeba 2010‘ tak, že konečně do háje vidíte, jaký má ta holka kozy. Veselej trip to ale není. Melancholie je nejmenší kalibr, kterým Mike nabíjí.

Možná to není brilantní album, ale třeba právě to dělá z C&B dobrou desku, autobiografickou v mnoha rozměrech, reflektující všechen shit, kterej nás beztak obklopuje, a navíc hodně osobitou a nahořkle zábavnou formou. Ačkoliv Skinnerův ostrej enthusiasmus lehce otupěl a sklouznul do služeb flow a melodií víc, než bych u něj chtěl slyšet, na druhej až pátej poslech jsem na stejný stránce jako on. Prej taneční groove, při kterým se dá pít čaj. Teadance 130 bpm. Jeden ze stand out tracků, Going Through Hell, postavenej na pluginový hnusný kytaře, si docela škodolibě dokážu představit opilecky vyřvávanej partou hooligans v nějaký londýnský hospodě. Prej čaj, pche.

Hele, jestli je tohle fakt poslední The Streets deska, tak C&B je jako závěrečná kapitola románu, která vás donutí vracet se ke knížce znovu a znovu, a s dementním předstíráním, že nevíte nic o finále, začínat číst od začátku a s nadšením a patologickou melancholií otvírat ohmatanej obal furt dokola. Díky, Mike. Za pirátskej materiál, za ty horší desky i za Computers And Blues. Spi sladce. Ale ne moc dlouho, vole!

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz