Koho by furt bavilo vymejšlet si originální a čtivý titulky...

Filmy, pyčo! Každej už ví, že mě v jednom kuse napadaj dementní filmový příměry. Teď na filmy nebyl moc čas a ty, který jsem viděl, pro mě navíc budou mít hodně zvláštní podtextový aroma. Ale taky jsem viděl jeden, kde hraje plejáda kreténů, zápletka je banální a pitomá, ale stejně byl docela k smíchu. A to nehulím (ja vím, už s tím nebudu otravovat, hehe).

Jamiroquai – Rock Dust Light Star

Vydáno: 1.11.2010

Skladby: Rock Dust Light Star, White Knuckle Ride, Smoke and Mirrors, All Good in the Hood, Hurtin’, Blue Skies, Lifeline, She’s a Fast Persuader, Two Completely Different Things, Goodbye to My Dancer, Never Gonna Be Another, Hey Floyd,

Vydavatel: Universal

Což mi připomíná, že i když jsem si minule zachránil kocovinou provoněnou kůži arogantním NIC a výzvou k jednovětnejm recenzím, obtěžoval se jenom jeden člověk, a ještě to radši poslal smskou, aby náhodou nevypadal jako šprt. Má sice plnej počet bodů, ale v kontextu to vlastně bylo fiasko. Jste líný a to, co za chvíli přijde, si plně zasloužíte. Ale zpátky k mejm cinematickejm asociacím. Ten film, co jsem zmiňoval, je o partě lůzrovatejch odrostloušů s patologicky vyjebanejma osudama, který se rozhodnou vybruslit ze svejch životních karambolů tím, že se vrátěj na místo, kde kdysi, v pravěku svýho života, páchali bezstarostný pubertální hovadiny. Jejich hotelovej kutloch má i vířivku, která se ale zásahem jejich opilecký demence promění ve stroj času a pošle je i s iPodama, snowboardama, mobilama a jinejma otravnejma atributama současnosti hluboko do komicky barevnejch a naivních osmdesátek. Trapný, co? Jo, jo, kolikrát tady už tohle bylo… A přesně to je můj point.

Jamiroquai. Já si fakt myslel, že ten chlápek už je v nezaslouženým důchodu. Že si kolektuje ty svý šílený čepice a maximálně si střihne karaoke s pár stejně zastydlejma kámošema, co žijou v životním sebeklamu, že funk v kombinaci s rockem, kvákadla a dechy, že to všechno zakvedlaný podle dvacet let starýho receptu babičky George Clintonový mínus černý ingredience je sexy. Nebo že je už kaput a surfuje s dalšíma předčasně odejivšíma úchylama po tom nebeským oceánu, lemtá piňacoladu (jejíž ingrediencí není sperma, to se totiž v nebi nesmí) a směje se dolů všem pitomcům, co jedou podobně lascivní crossover dementně vyteplenejch postupů, kterejm se tajně říká ‚noční práce‘. Huhuhuuu a hahahaaaa, gejzíry patosu a holky z hodně ujetýho mejdanu à la American Pie, který přesně na tohle klidně budou kroutit svým roztleskávačským sulcovitým zadkem s pocitem, že jsou na titulní stránce ulepenýho časopisu Sexy N' Slick (nic takovýho neexistuje, ten název jsem si teď vymyslel, ale budu ho asi copyrightovat, tak ať nikoho ani nenapadne mi ho čórnout!).

Vždycky jsem si říkal, že hranice, za kterou se v tomhle už fakt nedá jít, jsou Red Hot Chili Peppers, ale Jamiroquai je něco tak slizkýho, že hranici posouvá a stává se spolehlivě bezkonkurenčním vítězem. Co je na tom ale maximálně zarážející, je fakt, že se nám tenhle očelenkovanej mongol teleportoval z hluboký minulosti, vzal s sebou partu zamraženejch virtuózů a evidentně celou svoji diskografii a snaží se z toho vařit jakože současnou desku. Přitom ale každá sekunda, kterou player odkrajuje, je vzorkem esenciálního shitu, kterej Jamiroquai produkoval od začátku svý fenomenální cirkusácký kariéry. Už vám dochází moje filmová asociace ze začátku? Ten zpropadenej stroj času naše vožralý tělesný schránky poslal v čase zpátky a toho debila s krocanem na hlavě zase katapultoval směrem do budoucnosti. Výsledkem je velká kebulová srážka, následnej otřes mozku, migréna a pěkná vostuda.

Hraje to, kváká to, rockuje a funkuje to, ale nefunguje to. Ani nemůže, protože tenhle pán už dávno není svéprávnej a kejvnout na to vydat mu desku muselo snad nějaký zhulený plénum retardovanejch reprezentantů gramofilmy, z nichž si každej vezme domů deset cédéček a letos to dostanou jejich komplet rodiny od Santa Pičuse Clause. Nebudu se rozhodně pouštět do rádoby vtipnejch charakteristik jednotlivejch songů, protože by to bylo totálně pointless. Všechno je to stejný, texty jsem přestal sledovat po prvních dvaceti vteřinách a jako kulisa k psaní tohodle elaborátu to vybouchlo po asi pěti minutách. Musel jsem si pustit Reign in Blood od Slayer a za slastně přivřenejma očima jsem měl vizi, jak pánovi Krocanočepicovi Kerry King zakroutil krkem, až to prasklo. Ze čtyř slov rock, dust, light a star zůstalo jenom jedno – dust. Nebo spíš ashes. Ať žije Společnost přátel žehu. Do pece s tebou, Jami!

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz