Kid Cudi - Man On The Moon II: Kde budeš, až začne revoluce?

  • Kid Cudi - Man On The Moon II: Kde budeš, až začne revoluce? Fotogalerie (18)
    • 03.11.2010
    • Tisk

    Kid Cudi je fucked up dude. Na tohle jsem čekal a těšil se. Jeho první album The Man On The Moon:

    Sdílejte článek:

Kid Cudi je fucked up dude. Na tohle jsem čekal a těšil se. Jeho první album The Man On The Moon: End Of Day byl zpomalenej projektil, monolitickej kus kovu napěchovanej trávou, co přes rozšířený zorničky zpomaleně projel všema zákoutíma vzpomínkovýho oddělení, vysmejčil je a vytáh do rozmlženýho pomejdanovýho rána ty největší sračky a depky. Ale furt to byla sranda. Miluju tu desku, a to nehulím. Miluju tu desku, a nejedu v cracku ani pitomým koksu.

Kid Cudi – Man On The Moon II: The Legend Of Mr. Rager

Vydáno: 8.11.2010

Skladby: Scott Mescudi The World (Feat. Cee-LO), Revofev, Don't Play This Song (Feat. Mary J. Blige), We Aite (Wake Your Mind Up), Marijuana, Mojo So Dope, Ashin' Kusher, Erase Me (Feat. Kanye West), Wild'n Cuz Im Young, The Mood, Maniac (Feat. Cage & St.. Vincent), Mr. Rager, These Worries (Feat. Mary J. Blige), The End (Feat. GLC, Chip Tha Ripper & Nicole Wray), All Along, Ghost!, Trapped In My Mind

Vydavatel:Universal Motown

Miluju se s ní zřídka, pomalu, ale pořád v sobě mám to mírný poblouznění jako poprvé. Z toho, že je tak dobrá a že mě může chytit přesně tam, kde bych to nečekal, a přitom možná potřebuju, nebo aspoň sám v sobě škemrám, abych potřeboval. Day ‚n‘ Nite je masivní krása vs. smutek, Soundtrack 2 My Life a hlavně Pursuit Of Happiness s hostujícíma MGMT a Ratatat jsou fakt majstrštychy téměř nepřekonatelný (o Guettově Memories s hostujícím Cudim nemluvě – nemůžu sice vystát toho francouzskýho píčuse, ale ta věc je prostě další megahit). Touhle optikou nahlížená musí nová deska nutně na první poslech působit jako nedochucená light verze End Of The Day, ale zdání klame.

Podzim, přesně v tom prosmutnělým deliriu, kdy se věší na obnaženejch větvích, aby mohl post mortem počít zkurvenou nekonečnou zimu, má v tom mezidobí pár dní (ne vždycky), co nepatřej do kalendáře. Jsou bezprizorní a jejich kouzlo je v tom, že stejně jako při přechodu z letního na zimní čas máte jednu ztracenou hodinu, kdy můžete dělat, co chcete, protože se to nepočítá (využil jsem toho a bylo to skvělý), tyhle dny jsou plný geniální melancholie a nekonečnejch oparů, který provokujou fantazii a vyvolávaj děsně chmurný vize, co sice mačkaj sůl do očí, ale zároveň hřejou.

The Legend Of Mr. Rager je temná a repetitivní deska plná hodně deprimujících obrazů. Kid Cudi není ani tak rapper jako storyteller, co kolem sebe cáká černou tuší jako pominutej a mikrokosmos jeho fatálních proher je plnej zlomenejch modelek, drog a věcí, co jsou vám nějak nápadně blízký. Jak moc je tohle za hranicí snesitelnosti z hlediska klišé a kýče, je otázka. Erase Me je v kontextu s předešlým možná za čárou s refrénovejma falzetama, popovým exhibouštvím (na který si můžou troufnout asi jenom N.E.R.D., aniž by si někdo dovolil házet po nich kravský hovna), práškovejma kytarama a hostujícím hipsterským sekáčem Kanye Westem. Ale já to furt vstřebávám, a ani nemám kopřivku, protože jsem prostě patetickej freak. Miluju Anticon desky, truchlím, protože jeden z mejch hrdinů nehiphopu, Eyedea z dua Eyedea & Abilities, nedávno tragicky umřel (R.I.P.), za hrob miluju Pre-Millennium Tension od Trickyho. Přestože všechno zmiňovaný je od The Legend Of Mr. Rager na hony vzdálený, moje osobní průsečíky, posilněný nevysvětlitelnou opilostí z něčeho, o čem se mi vlastně ani nechce moc psát, tyhle věci spojujou do tý náladotvorný mizérie, která je ve skutečnosti děsně fajn. Děsně fajn.

A potom je tady nevyplněná kolonka hity. Až si to párkrát dáte a prohrabete se tím balastem vyhulenejch hlášek o revoluci a nánosem patetickejch „na efekt nutností“, vyloupnou se vám jako kaštany, který pak budete celou zimu nosit v kapse coby talisman bez kouzla, jehož kouzlo je v tom, že v sobě žádný nemá. Moje podzimní hymna je All Along, o změnách, junk foodu, nočních můrách a snech, ale pro popaře je tu pár fakt ostrejch zářezů hluboko, hluboko. Kromě už zmiňovanýho songu Erase Me jsou to hlavně dvě věci, který jsou signifikantními stand upy pro tuhle desku – Mojo So Dope a Mr. Rager. Obě jsou maximálně mollový a žádný ejchuchu poselství v sobě nenesou ani omylem, ale to je přece šumák, ne? A pak ještě určitě Scott Mescudi Vs. The World s hostující Cee-Lo Green. A sladkej nekrolog The End s GLC, Chip Tha Ripper & Nicole Wray. Dokud vám furt ještě tečou slzy, je všechno v pořádku. Je jedno, kolik a při jaký příležitosti, ironie je to samý jako potlačovaný emoce. Dokud to prostě teče, je to OK. Když stříká, ještě líp. Trpět znamená užívat si, a obráceně.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz