Rozbiju prasátko a koupím si kilo semtexu

Vydavatelství: Panther



The Charlatans a třeba Team by byli kapelama ve studiu na stálý angažmá, víte, kam tím mířím, a vzájemně by hráli covery jeden druhýho. Nevzrušeně, jako by se nechumelilo, protože vono se taky nechumelí. Team, nebo The Charlatans na nový desce, je skoro to samý. Jako to má bejt nějakej fór, tahle úchvatná aktuální kolekce žluklejch čokoládovejch bonbonů Who We Touch?

Jestli jo, tak hodně dementní. The Charlatans si během těch dvaceti dlouhejch let a jedenácti desek uplácali z koksu a vteřinovýho lepidla vlastní pomník, a nikdo nemá chuť jim ho dekonstruovat. Patřej bezesporu k jedný z kapel, který stavěly ten svatosvatej templ britpopu, ale to, co z něj zůstalo, demonstrovaný na jejich poslední desce (doufejme, že už fakt poslední), by zasloužilo ubrat to ‚b‘ na začátku a přidat trochu diakritiky, protože to je fakt řiťpop.

Za poslední tejden mám dva děsivý zážitky – první je video dechberoucí zmaštěný performance Ivety Bartošový z narozenin TV Nula (sorry, nikdy nevím, jestli to je Nula, nebo Óčko). To jsem fakt nedal. Musel jsem si zalízt pod stůl a přikrejt se na celejch dlouhejch pět minut tím vikslajvantovým ubrusem, co maj v horskejch chatách obvykle na stolech ve společenskejch místnostech, jak jsem se styděl. Až potom jsem se odvážil si to dát znova, a přestože jsem se i trochu škodolibě zasmál, ten neodbytnej pocit trapnosti za někoho jinýho trapnost převažoval o tuny. No a druhej traumatickej zážitek jsou nový The Charlatans. To jsem se ani nesmál, ani si to už nikdy nepustím znovu, protože mi bylo fakt jenom trapně, a myslím, že budu muset navštívit dermatoložku, protože mám nějakou vyrážku.

Vykastrovanej pokus o křečovitej pop, kterýmu ujel peleton ne letošního Tour De France, ale už toho předloňskýho. Rozteklej facelift a kozy, co dělal spíš vožralej veterinář než plastickej chirurg. Žvatlání, zvonivý kytary, jako by měl do místnosti každou chvíli vpadnout ten zlotřilej Ježíšek, a upachtěná snaha chytit za ruku někoho, kdo má sto padesát kilo, visí nad propastí a jeho nekrolog je napsanej dekádu dopředu. Do pussy – na pohřeb jim nepůjdu, kondolenci nezasílám, jenom napůl vztekle a napůl rezigno vaně procedím: „Už do háje nevotravujte, šarlatáni bláznivý!“