Milé všivé děti, takže dneska Manic Street Preachers...

  • Milé všivé děti, takže dneska Manic Street Preachers... Fotogalerie (14)
    • 22.09.2010
    • Tisk

    Pohlednice, co jsme posílali z pionýráku a chtěli odvrátit podezření ze sexuálního…

    Sdílejte článek:

Pohlednice, co jsme posílali z pionýráku a chtěli odvrátit podezření ze sexuálního zneužívání, který vlastně nebylo žádný extra vzrůšo…

Manic Street Preachers – Postcards From A Young Man

Vydáno: 20.9.2010

Skladby: It's Not War Just The End Of Love, Postcards From A Young Man, Some Kind Of Nothingness – Manic Street Preachers & Ian McCulloch, Descent, The, Hazleton Avenue, Auto Intoxication, Golden Platitudes, I Think I've Found It, Billion Balconies Facing The Sun, A, All We Make Is Entertainment, Future Has Been Here 4 Ever, The, Don't Be Evil

Vydavatel: Sony Music

Milé všivé děti, za devatero horami a desatero řekami, za kanálem La Manche a dál, v zemi velšské, žila byla jedna pop-rocková legenda, vzdálená příbuzná potvory z jezera Loch Ness (ano, vím, že ta bydlí ve Skotsku), a jestli neumřela, žije tam i dodnes. Neumřela, a jmenuje se Manic Street Preachers (veršuju, kdyby to náhodou někomu nedošlo).

Nejzajímavější částí její historie je nejspíš ta, když mysteriózně zmizel sebedestrukcí nadanej Richard James Edwards. Pro mě rozhodně nejvzrušivější moment, což samo o sobě vypovídá hodně. Pro přitroublíky to znamená asi tolik, že když někdo zmizí a nikdy se nenajde, je to sice zajímavej stimul pro různý pátrací relace, senzibily, šarlatány s virgulí a podobný hovada, ale jinak, celkem nudná story v kontextu rockový kapely. Kapely sice ověnčený tunou různejch ocenění, metálů od Fidela Castra za levičácký hrdinství a podobnejch kravin, ale pořád mimo mý zorný pole.

Nevím, co mám o podobný desce psát. Nedostatečný sousto pro jedovatej jazyk. Létama prověřená pompa a bravurní rutina snoubící se s nesporným talentem napsat silnou emotivní věc. No a co? Britská škola nikdy nezklame. Jemnej ‚lick‘ rebelský neurvalosti, elegantně ředěnej citem pro melodii a hitovej refrén, to všechno utopený v přeslazenejch a velkorysejch smyčcovejch aranžích, co si to rozdávaj s chlapáckejma rockovejma kytarama. Jako Europe, který hrajou covery The Smiths a se zavřenejma očima si představujou, že jsou U2, nebo minimálně jejich šatna a catering tak vypadaj.

Kdyby takhle hrál Kabát, ukamenujou ho. V tom je nesporná výhoda Čech. Lopata zůstane lopatou a popovej šváb popovým švábem. Málokdo netrefí svou stranu hřiště, a když se mu to nešťastnou náhodou přece jenom povede, je out of the game a de facto mrtvej, což je největší, zatím ne zcela doceněná výhoda černobílýho systému.

Takže, milé všivé děti, Manic Street Preachers, dinosauři popovýho mainstreamu s levičáckým pseudoostřím, vydali už svou desátou desku, Postcards From A Young Man, a je tak dobrá, že podprahově nutí renomovaný tuzemský hudební kritiky psát zcela klišovatý, obsáhlý ódy na jejich konzistentní genialitu. Což je pro mě komický a pro vás to nevypovídá o ničem, protože ty renomovaný hudební kritici jsou taky příbuzný sestry Loch Ness. À propos – hlasování ohledně páteční recenze je šeredně vyrovnaný a hrozí, že budu muset psát všechno, nebo nic, tak s tím koukejte něco udělat, všivý děti!

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz