Recenze Kay Buriánka: Hurts - Happiness

  • Recenze Kay Buriánka: Hurts - Happiness Fotogalerie (42)
    • 08.09.2010
    • Tisk

    Rubikova kostka pro všechny raněný, nešťastný a láskou nešťastně raněný debily

    Sdílejte článek:

Je to nějaká čertovská ironie, že zrovna dnešní recenzovaná deska je od Hurts, a navíc se jmenuje Happiness? Asi, dost možná. Jakkoliv na osud nevěřím, občas ty neviditelný mechanismy nastavěj nohu a s pobaveným úšklebkem pozorujou, jak se kutálíte ze schodů, co původně vedly nahoru do nebe, zpátky tam, kam patříte.

Hurts – Happiness

Vydáno: 6.9.2010

Skladby:Silver Lining, Wonderful Life, Blood, Tears & Gold, Sunday, Stay, Illuminated, Evelyn, Better Than Love, Devotion, Unspoken, The Water

Vydavatel: Sony Music

Vlastně jsem se na Happiness hrozně těšil. Znáte to, když se jako hodně těšíte, ne? Zákonitosti jsou neúprosný. Málokdy se stane, že si krupnete blahem, spíš se dostaví buď pocit fatální průměrnosti, nebo otravný zklamání. A nebo to zabije hype a oslizlý kecy lidí, který tomu fakt moc nerozuměj, ale maj potřebu rendrovat si svůj kúl vymazlenej značkovej profil na fejkbůku sofistikovanejma kecama o desce milénia nebo tak něco.

Předně – Hurts jsou, jak se říká, ‘over the edge’, se svejma napomádovanejma vlasama, na míru střiženejma oblekama, co evokujou první republiku, videovou estetikou à la Corbijn a všech ironie prostejch záseků na osmdesátkovým retru. Každej, koho irutuje cokoliv z čistě popový klasiky, může Hurts klidně skipnout, jakkoliv bude humbuk kolem nich kolosální. Protože Hurts jsou, když nic jinýho, poctivě vypointovanej a poměrně rafinovanej pop. Plnej těch nejotřesnějších popovejch klišé v textech i stoicky škrobenejch melodií, mnohem víc pseudo-neo-aristokratickejch než dekadentních.

Vlastně dekadenci abys pohledal. Jistá paralela s chladnejma syntezátorovejma orgiema Garyho Numana by se našla, ale tam, kde končí tahle swingers party, tam navazujou konzervativní OMD, a je po kolektivní zábavě. Jo, teď bych mohl začít plytce oslňovat opsanejma moudrama o osmdesátkovým kultu kosmickýho diska, se severoitalskejma reggae DJs, který hráli desky Heaven 17 a Mike Oldfielda na špatnou rychlost, ale o zpomalování bude příští páteční freestyle, tak si to nechci moc vypráskat.

Právě v týhle všivý mystifikační díře totiž začíná a končí nonsensuální termín disco lento, kterej je v souvislosti s Hurts hojně papouškovanej, aniž by ovšem kdokoliv přesně determinoval, co vlastně znamená. Fair enough. Sranda musí bejt. Hurts jsou prostě senzace pro všechny buzny (a předstíraný buzny, co si myslej, že bejt ‘stylish’ jakože buzna je děsně cool a sexy), který se štítěj hlásit se k Pet Shop Boys, protože jsou ‘out’ , a k Take That, protože jsou moc šmíra.

Aby bylo jasno – nemám vůbec nic proti buznám, Pet Shop Boys či Take That, protože nejsem xenofobní kripl, Hurts mě bavěj a předstíraný ‘stylish’ buzny bych střílel, protože popíraj všechno, co jsem právě teď napsal, a ještě si myslej, že to je fashionable. Fuck ‘em. Přestože se nelze ubránit nutkavýmu pokušení představit si lopaťáckýho plebeje, kterýho máma ze zoufalství, že hnije doma za pecí, přihlásila do Talentmanie, jak před porotou procítěně pěje Wonderful Life nebo Better Than Love a dojímá plénum k zaplacenejm slzám, nedá se Hurts upřít, že maj geniální songy. To kurva maj!

První dva a capella verše Better Than Love mi spolehlivě postavěj do pozoru chlupy všude, zas a znovu. A s nástupem basy evokující New Order resp. White Lies to ještě eskaluje, čert vem všechny ty skluzavky dolů k bublavýmu syntezátorovýmu finale grande, který mě osobně už zas tak moc nebere.

Prostě to funguje, funguje to jako koncept i jako komponenty, a to je nejsilnější zbraní Hurts. Hned vedle téměř bezchybnýho hlasu Thea Hutchcrafta. Je emotivní a zatraceně čistej. A to je možná ten malej problém. Hudba má bejt trochu ušpiněná. Má v sobě mít nedokonalosti a nepředvídatelný zvraty, co jsou daleko před prahem ideálu, protože tenhle lidskej element dodává umění autenticitu a prožitek. Hurts jsou až moc dokonalý, a tam, kde dokonalosti chybí uvěřitelnost, sklouzávají do rutinního patosu. Když to odhalíte, dá se s tím žít, ale ten moment prozření není zrovna příjemnej a srdečnej. Klíčem k uspokojení vašeho hudebního apetitu je nebrat Hurts tak vážně, jak se zjevně berou oni sami. A neposlouchat značkový rádoby hipsters, haha.

HURTS – Better Than Love

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz