Řecká mytologie ve službách britskýho futuretropopu

  • Řecká mytologie ve službách britskýho futuretropopu Fotogalerie (7)
    • 03.09.2010
    • Tisk

    Je asi fakt načase napsat recenzi. Útvar prostej všech pološílenejch a od podstaty…

    Sdílejte článek:

Je asi fakt načase napsat recenzi. Útvar prostej všech pološílenejch a od podstaty odvádějících metafor. Psát o hudbě. O deskách. Nepopisovat projekce sebe sama na už tak potřísněný projekční plátna druhejch. Zavřít hubu sebereflexi.

Delphic – Acolyte

Vydáno: 15.2.2010

Skladby:Clarion Call, Doubt, This Momentary, Red, Acolyte, Halcyon, Submission, Counterpoint, Ephemera, Remain,

Vydavatel: Universal Music

Cesta do pekla je dláždená ohořelejma mrtvolama všech, kdo se bezúspěšně pokoušeli křížit rock s dance music. Hříchem, za kterej přichází spravedlivej trest, je nedostatek soudnosti uvědomit si fakt, že crossover není jenom o hustým breakbeatu a masivní basový lince, uzavirající lstivej pakt s kytarovým riffem. Svět nepotřebuje další Hadouken! nebo mentálně chudokrevný řiťopichy, co do mrtva vojížděj The Prodigy. To už tady všechno bylo.

Delphic – zdá se – tyhle zrádný útesy obepluli. Zbytečný polemizovat o tom, jestli to bylo intuitivní, a tím pádem odkazující na výjimečnost a genialitu, nebo poučený chybama ‚mates‘, co kraulujou ve stejným bazénu. Výsledek je na každej pád hodně solidní deska, co místy zní jako Klaxons minus dvojka z chování, samý jedničky na vysvědčení a extra kredit za zájmový kroužky, občas evokuje to nejlepší z Underworld, New Order a acidový zrcadlení starejch Orbital. Samozřejmě plus hodně kytar. Jasně, na Acolyte je pořád na můj vkus (mám-li poslat do světa úřadovat partu Superlativ) dost skelný vaty, co vycpává a zároveň nepříjemně škrábe, ale výsledek je překvapivě spíš ve prospěch těch zapamatovatelnejch a lehkým vánkem vyjímečnosti olízlejch tracků.

Melancholie a otočený hajtky. Kopák na první jako za starejch dobrejch časů tajnejch rave parties, na který chodili hlavně kytarovkama a punkem odkojený zombies. Tam se to všechno spojilo a odletělo do jiný galaxie. Pár mejch thriller-kámošů nepřežilo, ale každá revoluce má svý oběti. Dance Today Revolution Tomorrow – heslo hesel.

Doubt je monolitickej hit, tyčící se uprostřed toho všeho jako sebevědomej maják, kterej navádí tápající, ale bylo by smutný vnímat Acolyte jako desku jednoho songu. Submission možná asi nejvíc odkazuje k New Order, ale není to nikterak pejorativní příměr. Halcyon, This Momentary (let's do something real, fuck yeah!), Counterpoint…

Kdyby se Šeptej točilo dneska, možná by Colorfactory zněli nějak takhle. Možná ne. Možná je dobře, že ten film mám zakonzervovanej tak, jak je. Každopádně Delphic, ač ostře současná kapela, ve mně vyvolávaj neděsivý melancholický vzpomínky, a páteční kvizová otázka zní: je to dobře, nebo kurva těžkej průser? Odpověď je v textu Counterpoint – and tell me nothing's wrong today…

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2014 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz