Recenze Kay Buriánka: 3OH!3 - Street Of Gold

Tak za a) tohle bude hooodně schizofrenní čtení, za b) mám z nějakýho prapodivnýho důvodu rád Boulder, Colorado, i když je to neuvěřitelná díra. Možná proto, že jedna z mejch nejoblíbenějších kapel hardcoreový éry, Angel Hair, byla odsud. A taky můj druhej nepokrevní brácha Sonny Kay, se kterým mě pojí docela významná část mýho života. A moje ex-holko-žena Tiff je odsud. Divný místo. Hodně patetickej začátek recenze, ale vlastně to docela sedí, protože Streets Of Gold je naturalizovanej patos s klišé polevou navrch. Jo, jasně, 3OH!3 jsou z Boulder, Colorado, abych si ospravedlnil ten stupidní úvod.

3OH!3 – Street Of Gold

Celkový čas: 44:16

Skladby: Beaumont, I Can Do Anything, My First Kiss (featuring Ke$ha), Déjà Vu, We Are Young, Touchin' on My, House Party, R.I.P., I Know How to Say, Double Vision, I'm Not the One, Streets of Gold, See You Go, Love 2012,

Vydavatel: Supraphon

Tahle deska je blbá, ale klame tělem jako silikonový krásky v botoxovým těstíčku. Navrch glam a třpytky, vespod pomerančová kůže jako milionkrát nazvětšovanej povrch Marsu. Luxusní čtyřky, co maj dole šev jako zalátovanej kopačák, se kterým trénujou žáci čtvrtý divize. Zvrhle sexy, ale furt si nejste jistý tím, jestli je to vymazlená transka, nebo učitel ze střední s hodně blbým mejkapem, kterýho doma mlátí žena. Pamatujete si film Dumb And Dumber s Jimem Carrey? Tak asi tak dobrá je Streets Of Gold. Nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet. Brečet smíchy, nebo brečet ze soucitu s pitomečkama, za který by se ústav pro mentálně postižený nemusel stydět, možná by dokonce byli na nástěnce jako mentálové měsíce.

Letos jezdili Vans Warped Tour, což je dost prestižní pojízdnej cirkus s převážně punk a hardcore kapelama, ale 3OH!3 nejsou punk ani trochu. Punk? Co je to punk v roce 2010? Hahaha, nic… Možná ta kapela, co bleje ze všech milióntejch variací na disco punk a píčuje, že by všichni konečně měli přestat poslouchat a ripovat Gang Of Four. Flats se jmenujou (zapište si ten název!). Jenže i ty mají radar sloupek v novým New Music Expressu, takže jakejpak punk. A tak nějak je to i s 3OH!3, přestože jsou jedni z mála, který ‚enemíčko‘ komplet sundalo – za svou novou desku potupně dostali čistou nefalšovanou nulu. Kdo si po Licensed To Ill nemyslel, že Beastie Boys jsou jenom další parta bílejch misogynních hňupů, co dělaj akorát naoko bordel, a navíc neuměj moc rapovat? Jenže pak se dali na buddhismus a udělali Paul's Boutique, Check Your Head a Ill Communication.

3OH!3 na Streets Of Gold vsadili na totálně reverzní cestu vstříc masožravýmu maistreamu. Sice mají pofidérní cit pro zapamatovatelný refrény a striktně popovou stavbu songů, ale neuměj rapovat, a už vůbec ne napsat aspoň průměrně blbej text. Vtipnejch míst aby jeden pohledal, a když začnou tlačit na pilu a tvářit se vážně, jako by se něco zadrhlo v krku. Řeka Vomit se rozlejvá z břehů a svejma toxickejma splaškama devastuje všechno, kvůli čemu jsem měl docela rád předchozí Want. White trash middle class okoralá bageta ze Subways, kterou vám zhulenej fracek naláduje vším, co ten den prošlo expirační lhůtou, protože to považuje za náležitě vychytanou pomstu za to, že on tam musí tvrdnout, a vy ne.

Tvrdnout s 3OH!3 na ploše celý desky je taky za trest, takže tomu parchantovi docela rozumím. I Can Do Anything je trapná self-agitka křečovitě přesvědčující, že voni fakt můžou dělat, co chtěj, což je možná pravda, ale koho to tankuje? My First Kiss s hostující Ke$hou je sice hitovka, ale někde na úrovni retardovanýho upíra z Twilight, kterýmu někdo nakukal, že mít sex s pozemšťankou nejde, protože by jí narostly upíří zuby a musela by se už nafurt živit tlačenkou a vykrádat transfuzní stanice. Deja Vu má bejt jako co? Jakože to je nějaká novinka, že každá noc má stejnej scénář a končí stejně? Hedonistickej manifest generace, co nezná nic jinýho než party all night? Oukej, s tím se dá ještě žít, ale We Are Young a hlavně House Party jsou iritující kontejnery plný lingvistickejch pomejí. Everybody say fuck the djs, at my house i'll be playing my shit…

Fajn, tak ať mi doma někdo zkusí vytáhnout něco ze Streets Of Gold, a půjdu si pro legálně drženou mačetu. Ale stejně pro ně mám trochu slabost, to se musí nechat. Jako třeba R.I.P., I'm Not The One nebo Love 2010 – jak jsou blboučký, tak mají geniálně vystavěný refrény a tu nefalšovanou naivní středoškolskou emo atmosféru, a to se prostě počítá, když už…ehm…nejste středoškolák, ale jste…ehm…trochu emo.

Tomu říkám coming out, vole, neasi. Ale Kate Perry v reinventovaný Starstrukk si mohli klidně odpustit. Ta věc byla lepší bez ní, fakt.

Líbí se vám článek?
Sdílejte ho prosím

 

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Více informací zde.

 

Copyright 2000-2017 MEDIA MARKETING SERVICES a.s., Koperníkova 6/794, Praha 2, PSČ 120 00
www.abradio.cz