Poslouchejte rádio na mobilu

Rychlé spuštění rádia

Spustit rádio
ABradio.cz na Facebooku

Páteční recenzový freestyle Kay Buriánka - part 2

Autor: Kay Buriánek | Publikováno: 16.07.2010

Léto, prázdniny, jahody, broskve, melouny… Neee, to není žádná lascivní slovní hříčka, prostě mám rád léto a mám rád ovoce. Nadávali jsme, že letošní jaro úplně skiplo nástup a pak už se pro jistotu nedostavilo vůbec, ale léto nám to zatím bohatě vynahrazuje. Jenom čekám, kdy kolem začnou růst palmy.

Páteční freestyle po dlouhý době bude mít taky napůl letní nádech. Doporučím vám dvě desky – jedna je naprostej letní výtlem, a aby toho prosluněnýho bezstarostna nebylo zase moc, tak ta druhá je temná jako srpnový bouřkový mraky.  

Example – Won't Go Quietly

Vždycky jsem masivně lítal v hip hopu, ač se to možná nezdá. Mám za sebou oldschool období a rád se k němu vracím, na druhou stranu se škodolibým zalíbením pobaveně sleduju zmatený ortodoxní hopery, co si neví rady s crossoverem, kterej předváděj lidi jako Dizzee Rascal, Tinie Tempah, Professor Green a další. Example je – co se týká předchozího – úplně výstavní kousek. Jeho aktuální deska Won't Go Quietly je především totální nášup vyletněný pohody, potoky vyplavenejch endorfinů, Ibiza, vole – neasi, trochu klišé, trochu ‚goofy‘ i kýč, prostě všechno možný, jenom ne klasickej hip hop. Podle mě je tenhle blend dokonalej. Nečekejte žádný velký umění, spíš extoškovou lásku na jednu noc, sbohem a šáteček, ale možná, že když do sebe zase za pár měsíců někde v klubu před úsvitem vrazíme a poznáme se, můžem si dát repete.
Už první singly Watch The Sun Come Up a především Won't Go Quietly fungovaly jako nějakej parazit, co se vám uhnízdí pod kůží a záhadně tlačí na centrum hladu. Pamatuju si, že speciálně tu druhou věc jsem jel dokola třeba třicetkrát za den, a furt mi to nestačilo. Podobně jsem to měl s ovocnejma knedlíkama od babičky, jenže po těch jsem se díky zatmění soudnosti párkrát poblil (babi, promiň, ty za to nemůžeš, a knedlíky taky ne), a po tomhle nic!
Track Hooligans, kterej Example dělal s electro mágem Donem Diablem, je už téměř hymnou, a vůbec produkce celý desky je bravurně zmáklej mišmaš, kterej koresponduje s trendama, co teď letěj a plněj taneční parkety. Dubstep, reinkarnovanej drum'n'bass, electro i čistej pop. A samozřejmě Examplova dikce, humor, texty a flow, to jsou atributy zaručenýho úspěchu. A potom lidi, co na tom s ním dělali. V první řadě jeho DJ Wire, to je hooodne velkej borec. Další do party byl profláklej Calvin Harris, úžasní Sub Focus nebo masakrální dubstepová dvojka Chase & Status. Jestli máte trochu problém s eurodance synťákama, mohli byste se osypat, takže se WGQ radsi vyhněte. V opačným případě garantuju návykovost, kopec zábavy a doporučuju stáhnout ‚special edition‘, na který jsou jako bonus skvělý remixy od Chase & Status, Benga, Wire nebo Wideboys. 

O. Children – O. Children

Jestli Examplovo Won't Go Quietly je jako krém na opalování s vůní rozdováděný exotický dvacítky (ne, to není ochrannej faktor), tak O. Children jsou jako mrtvej, zlehka tlející havran, co vám sletí na hlavu ze střechy zchátralýho gotickýho kostela. Moc legrace si s touhle pohřební partou kolem obřího černýho zpěváka Tobiase neužijete. Jejich zřejmě jedinej ‚joke‘ bylo impozatně sarkastický entrée jejich předchozí formace – na londýnský indie scéně debutovali pod názvem Bono Must Die, a vzbudili zaslouženej poprask. S nějakou tou žalobou od vzteklýho skrčka Bona na krku to slavnostně odpískali, aby mohli z popela nafrněnýho U2 frontmana majestátně povstat O. Children.
Kdyby nadužívaná nálepka „next big think“ nebyla tak ošoupaný klišé, klidně bych si dovolil říct, že tahle kapela je fakt příští velká věc. Nic originálního, namítne leckdo, a bude mít samozřejmě pravdu. O. Children jsou jako magickej tyglík, ve kterým to záhadně a trochu zlověstně bublá, a asfaltově černá, lepkavá hmota v sobě nese stopy přetavenejch Joy Division, The Cramps, Bad Seeds, Echo & the Bunnymen, Bauhaus, Killing Joke, The Mission, Sisters of Mercy, Gang of Four, ale i soudobejch uplakánků jako White Lies nebo Editors.
Všechny zmiňovaný kapely mě bavěj, ale rámcově, kdežto O. Children jsou pro mě nová láska na první pohled a čirá brilance. Pateticky jímavá, retrospektivní v tom dobrým slova smyslu a silná jako kolumbijský kafe. Dobrejch kytarovejch desek je poslední dobou poskrovnu, tak tuhle fakt nevynechejte, protože po úvodních singlech Dead Disco Dancer a Ruins se rozhodně vyplatilo počkat, s čím tyhle černokněžníci přijdou. A až se vám bude zdát nad hlavou moc zataženo a uvnitř převládne stesk, patos, smutek a tíseň, vraťte se zase k Examplovi. Ideální balíček nálad pro slunečnej víkend!

Související hudební novinky

Diskuze

Pro přidávání příspěvků do diskuze je nutné se přihlásit.
  • Zatím žádné příspěvky