Recenze Kay Buriánka eponymní desky dvojice Crystal Castles

Reverzní průseráři, co si lajsnou použít na trička fotku Madonny s monoklem, navíc bez odkoupení autorskejch práv, bez uzardění pirátsky samplujou a Alice je taková frajerka, že na koncert v Hyde Parku pro padesát tisíc euforicky naladěnejch patriotickejch Britů si klidně oblíkne doma dělaný tričko s nápisem ‚Oasis has AIDS‘.
To jsou prostě CC. Fuckujou všechno a všechny s aristokraticko-punkovou přezíravostí, ředěnou až skoro dětinskou naivitou.

Jestli byl jejich debut jako opilecká jízda na horský dráze v utrženým vozejku po zavíračce lunaparku – hlučnej, hysterickej a chaotickej – tak dvojku si zkuste představit jako šestkrát zvětšenou Rubikovu kostku udělanou z ledu, kterou vám někdo rozmlátí o hlavu. Najednou je fuk, jestli lícujou barvy a za jak dlouho ji složíte, protože krvácíte z temene, čela, tváří i očních víček. V obou spáncích vám pulzuje krev, pokoušej se o vás mdloby a chce se vám zvracet. A taky zvracíte. Všechny spiritistický béčkový filmy se slejou do jednoho připálenýho karamelu, ve kterým vám zatuhnou nohy, takže se nemůžete ani pohnout, ale tělo sebou cuká jako při epileptickým záchvatu, kterej režíruje sám Satan. Všichni mý kámoši je nenáviděj. Ne. Všichni je asi nenáviděj! Ethana by nejradši s gustem uškrtili na šňůrce z jeho sepraný černý mikiny, no a Alici by vzali na hodně perverzní mejdan a dali jí co proto. CC jsou péčko.

Leckdo se bál, že dvojku tohle kontroverzní duo buď vůbec nenatočí, nebo bude úplně šílená, v nejhorším případě že se zatáhnou do svejch introvertních ulit a natočej něco, co bude připomínat křížence mezi soundtrackem k plánovaný sebevraždě Mikea Oldfielda a 8-bitovým pornem. Povedlo se jim naplnit všechny obavy, a za to získávají plnej počet bodů. Leckdo natáčí desky na hodně divnejch místech proto, aby bylo v bookletu napsáno, že se natáčelo na hodně divnejch místech. CC nemají moc ‚doma‘, takže Ethan točil, kde se dalo – v garáži v Detroitu, v kostele na Islandu, na chatě v Kanadě i v opravdickým hudebním studiu v Londýně.

Fainting Spells zní jako parta zfetovanejch delfínů, co laškuje s gumovejma míčema a poslouchá přitom Skinny Puppy. Puštěný pozpátku. Celestica – škarohlídové uzavírají sázky, že tohle bude v playlistech H&M nebo Urban Outfitters na konci léta. Klidně by mohlo. Taneční a normální, asi jako Ladytron nebo Lady Gaga, což vlastně vůbec není měřítko pro normální, že jo. Doe Deer. Stěna hluku. Stěna uplácaná z ječení Alice. Trochu jako ,Melt Banana goes dance', což je absurdní, nechutný a lákavý zároveň. Year of Silence – na mrak vožralej kámoš vám pseudokaratistickým úderem, kterej nevykrejete, zhmoždí hrtan. Konečná. Violent Dreams nenabízej žádnej nadhled, jenom basový zemětřesení, který končí v houbičkovým oparu, a pak už je jenom černo. Vietnam je infarkt. A tak dál a dál. Klaustrofobie a strach, zmatek, úzkost, anarchie a dezorientace. Můžou tohle vůbec bejt synonyma pro hudbu? V případě Crystal Castles určitě jo. Jsou nezvladatelný, nemístně arogantní, náhodně brilantní a všichni je nenáviděj. A tak to má bejt.