Hypnotický antipop na druhé desce Congratulations od hipíků MGMT

Vydavatel: Sony Music

Vlastně nic nepředvídatelnýho. Jo, jsem povrchní bastard, mně k totální euforii stačí ruce nad hlavou všech těch partypeople nad ránem, jejichž letním drogovým soundtrackem je Kids z debutu, v těch vychytanějších i těch blbějších remixech. O Time to Pretend a Electric Feel nemluvě. Když se to vezme kolem a kolem, MGMT jsou vlastně kapela dvou hitů a psychedelické vaty. Jestli si někdo nevšiml, že už na Oracular Spectacular většinu „masa“ tvořila halucinogenní mlha, je povrchnější než já. Tohle jsou totiž MGMT, a vždycky byli. S protektivní smlouvou s velkým vydavatelstvím v kapse a dvěma megaúspěšnými hity se rozhodli, že dál už si budou věci dělat totálně po svým. Congratulations je esenciálním průvodcem jejich chorejma mozkama. Vzali do party pionýra nejvysmaženější psychonoise scény, Sonic Booma ze Spacemen 3, totálně se vybodli na uším lahodící pop i party hymny a udělali ,umění‚. Radio-friendly? Ani omylem. Až to skoro vypadá, že to dělají naschvál.

Vzpomněl jsem si na moment, kdy jsem poprvé v životě slyšel Astronomy Domine od Pink Floyd, a potom se začal babrat a utápět ve všem, v čem měl prsty Syd Barrett. Slepá cesta, a to jsem nebral žádný drogy, ale je fakt, že na druhou stranu mi to hodně dalo. Minimálně skromný manuál, jak nahlížet na druhou desku MGMT. Žonglujeme se slovem povrchní, takže ten nejpovrchnější úhel pohledu je, že s ironickým úšklebkem potměšile rezignovali na komerční úspěch ve šlépějích slavnějších Kings Of Leon, Killers nebo Muse, a – byť s jasně definovanou a přednastavenou formulí hypotetické úspěšnosti – vydali se cestou prosekanou Flaming Lips, of Montreal, Yeasayer a podobně nepředvídatelnejch freaků. Ideální konstelace, řekněme. Jestliže jim jejich předchozí dechberoucí ,worldwide‘ úspěch umožnil dělat si, co chtějí, využili týhle šance bezezbytku. Žel, výsledek je dost matoucí, protože za střízliva působí spíš jako skicák – hodně načrtnutých motivů, ale žádná dokončená kresba. Trochu demo, trochu přerušovanej fuck (dobře, tak přerušovaná soulož, no). Ta roztěkanost je v první půlce roztomilá, v té druhé už iritující. Paradoxně nejlíp dopadly cajdáky – I Found a Whistle, Someone's Missing nebo It's Working, na druhou stranu punc nejotravnějšího opusu s velkým aplausem získává dvanáctiminutová Siberian Bre aks.

Kdo si pustí tuhle desku víc než pětkrát, ať si vyžádá v redakci můj e-mail – má u mě chutnej thajskej oběd (kluk) nebo večeři (holka). Nicméně, resumé je smířlivější, než by se mohlo zdát. MGMT napsali a nahráli desku, která naštěstí nepohřbila je samotné, ale zabila notnou část jejich povrchních fans. Hurá, jsem naživu, takže to vypadá, že zase až tak povrchní nejsem!